Překvapilo mě, že pomalu půl roku prostějovský magistrát shání dva nové strážníky a ne a ne je najít.
„Vždyť to přece nemůže být tak těžké," říkám si a rozhoduji se, že si výběrové řízení, respektive pouze fyzické testy, také vyzkouším.
Cestou na Havlíčkovu ulici se sídlem policie přemítám, kolik lidí na středeční pokus o zisk práce dorazí a jací vlastně budou. Odpověď přichází záhy, protože docházím mezi posledními.
Ukazuje se, že je nás devět tři ženy, šest mužů. Nejstarší z účastníků už mají před čtyřicítkou i po ní, nejmladšímu je něco přes dvacet.
I životní zkušenosti jsou různorodé. Sešli se tu absolventka politologie, prodavačka i bývalý bachař.
ČLOVĚK NIC NEOKECÁ
Pohovor, který jsem coby neuchazeč nepodstoupil, střídá zkouška toho, jak jsme na tom fyzicky. „Tady člověk nic neokecá. Hned se ukáže, kdo se připravoval, kdo umí a chce zabojovat a zda si to někdo nepřišel jen tak vyzkoušet," říká instruktor Jan Svozil. Nejprve jsem nabyl dojmu, že je to strohý člověk a začnou nám ne vstupní testy, ale přímo galeje. Pravda to však byla jen napůl. Vše totiž několikrát vysvětlil a byl ochotný.
Samotné cvičení však žádná sranda nebyla. Už na začátku se někteří zapotili. První disciplínou totiž byl člunkový běh.
Úkol? Oběhnout do osmičky kužely vzdálené zhruba deset metrů, toho vzdálenějšího se dotknout a pak ještě cílového. To vše v plném sprintu.
„To je pro doběh, je zde málo místa," vysvětlil instruktor otevírání dveří na chodbu a po chvilce na rozcvičení dal povel k prvnímu výběhu.
Sám jsem šel na řadu šestý. Snažil jsem se sice předtím koukat na to, kdo kde dělá chyby a čeho se vyvarovat. Ne vše se ale povedlo podle představ. Už při prudkém brzdění na vrcholu schodiště mi bylo jasné, že nějaký policejní rekord z toho nebude.
„Jedenáct celých devět sekundy," zněl výsledek. S ním jsem nebyl příliš spokojený, ale limit jsem těsně splnil.
Jako další následovala moje neoblíbená disciplína kliky. Úkol udělat jich třicet mi nezněl tak strašně, ale poctivé policejní kliky? To už asi bude jiná. Po jednadvaceti klicích s vědomím, že v tu chvíli nejsem nejhorší, jsem klesl unavený k zemi.
Je to v háji, řekla by si na mém místě řada lidí. Stejně jako ostatní v místnosti jsem věděl, že jedna nesplněná disciplína znamená prakticky konec. Naštěstí se mě nic takového netýkalo a mohl jsem se tak plně soustředit na další úkoly.
Redaktor Deníku Michal Sobecký (v bílém tričku) si vyzkoušel fyzické testy pro přijetí k městské policii v Prostějově. Autor: DENÍK/Marcela Žůrková
VÝKŘIKY „TY VOLE!"
Do cesty se mi tentokrát měla postavit tyč. Tu měl člověk chytit do obou rukou za zády, pak ji dostat přes nohy před sebe, lehnout na záda a v leže dostat přes nohy tyč zpět a vstát do vzpřímeného postoje. Nejdřív se cvik zdá snadný, o nic lehkého se však nejedná.
Ukazuje se, že určitou výhodu mají lidé menší a štíhlí. Ostatní, včetně mě, čekalo dlouhé zápolení a hned několik pokusů.
Nakonec všichni tuto disciplínu zvládli, ale těžké dýchání i výroky „Ty vole!" se ozývaly poměrně často. Společně s dobrou polovinou ostatních jsem nakonec časový limit pro pět opakování (necelá půl minuta) nezvládl. S trochou snahy bych se do něj však vešel.
To nejhorší však mělo teprve přijít. Jak se ukázalo, jednoznačným vyhazovačem budou shyby. Někteří si sice vysloužili svým výkonem potlesk. Další však propadli a já nebyl výjimkou. Jednou nad hrazdu, podruhé a pak konec. Čekal jsem to. Podobně jako kliky ani shyby nejsou zrovna mou parketou.
Naštěstí po této hrůze už následovaly jen příjemné výzvy. Kotouly proběhly bez problémů, dvaašedesát sedů lehů během dvou minut sice nebylo top výkonem, ale úplně špatné to také nebylo.
Nedokázal jsem si však představit, jak se asi cítí ostatní. Někteří z nich už museli vědět, že testy neprojdou. Někomu nevyšly shyby, další měli podobně jako já problém s kliky. Přesto všichni dále ve snažení pokračovali. A dál vládla uvolněná, i když trochu unavená nálada. Došlo tak i na diskuse, které se týkaly jak zadávání veřejných zakázek, tak alkoholu za řídítky i návštěv sexshopu.
Dost bylo řečí, čekala nás poslední disciplína běh na dvanáct minut. Obvyklé bývalo, že bylo potřeba za tuto dobu uběhnout tři tisíce metrů. Na strážníky však takové nároky nebyly. S radostí tak zjišťuji, že i přes mé stále velmi nepravidelné běžecké tréninky mám velkou šanci na to, že projdu.
NEJLEPŠÍ DISCIPLÍNA
A skutečně. V běhání jsem narazil na disciplínu, v níž jsem si věřil, a bylo to vidět. Z pátého místa mířím na čtvrté, pak na třetí a zde už se držím. Únava narůstá jen pozvolna, úplně na sto procent neběžím. Přesto se mi celkem daří a některé z dalších běžců překonávám o kolo i dvě. I přesto, že výsledek není úplně k jásání, je jedním z nejlepších.
Jedna povedená disciplína však zdaleka nic neznamená a vím tedy, že bych měl při vážném zájmu o policejní uniformu smůlu. Jiní, například Daniel Ziegler, však v ni stále můžou doufat.
„Běh pro mě byl nejhorší. Naději však mám," prozradil zadýchaný muž, který mohl být zhruba v mém věku. Popřeji mu hodně štěstí nahlas a ostatním alespoň v duchu. A myslím to tak. Není jednoduché se stát strážníkem, a není jednoduché jím být. Jak řekl Jan Svozil: jednou nohou ve vězení, druhou na krchově.