„Člověk si myslí, že znakový jazyk je jenom jeden a když se ho naučím, tak ho budu ovládat a dorozumím se s neslyšícími. Tak to ale není. Morava, Slezsko nebo třeba Olomouc, tam všude se člověk učí jiné znaky. I děti mají svoje znaky,“ řekla čtyřiadvacetiletá Jana Vymětalová, která studovala znakový jazyk při svém oboru na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
„Překvapilo mě, že ani v češtině neexistuje jeden znakový jazyk, natož pak že by různé státy měly jazyk stejný. Sami neslyšící problém nemají. Pokud jsou zvyklí odmala, pochopí se, i když znaky mají jiné. Takže problém nastává u slyšících, jelikož nejsme tak pohotoví, jako neslyšící,“ pokračovala dívka, která před týdnem promovala a teď učí na olomoucké Základní škole Milady Horakové.
„Na Pedagogické fakultě jsem studovala speciální pedagogiku a to speciálně surdopedii, která se zabývá sluchovým postižením. Ve čtvrtém ročníku pak máme zkoušky ze znakové řeči, jsou tam různá témata, která máme vyznakovat, ale díky kurzu jsem se naučila mnohem víc. Ve škole se znakový jazyk moc neučí,“ vysvětlila dnes už učitelka tělocviku a anglického jazyka.
Znakový jazyk však prý není těžký.
„Je to jako s cizím jazykem, chce to studovat a studovat. Není to však otázka jednoho nebo dvou let. Každý neslyšící znakuje jinak, takže to chce naučit se nějaké základní slova ale pak komunikovat a zůstat s nimi v kontaktu,“ doplnila Vymětalová, která studovala znakový jazyk v olomoucké Oblastní unii neslyšících.
