„Když jsem viděla, kolik stojí, bylo to nepříjemné překvapení. Ale nakoupit jsem musela, natrhané ovoce nepočká,“ postěžovala si Jarmila Plzáková z vesnice na jihu Prostějovska. Za kilo krupicového cukru do marmelády zaplatila osmadvacet korun.

Obchodníci v zavařovací sezoně zdražují cukr každoročně, ale tentokrát není příčina ve snaze o vyšší zisky.

„Zvedají se ceny všech potravinářských komodit a tedy i cukru,“ komentoval situaci na trhu ředitel Cukrovaru Vrbátky Václav Řehák.

Cenám, které určují velcí hráči, se pak přizpůsobují i menší firmy a posléze prodejci. Na politiku byznysmenů tak doplácí nejen spotřebitelé, ale i drobní živnostníci, kteří nemohou jít s cenami nahoru, aby svým zákazníkům vůbec něco prodali a obstáli tak v konkurenci se supermarkety.

Proto bedlivě sledují pohyb cen základních potravin.

„Deseti či patnáctiprocentní zdražení je už dost podstatné. Jezdím nakupovat do velkoobchodu a i tam se ceny zvedají. Nejen cukru, ale i mouky, pečiva a dalšího zboží. Třeba pětikilová krabice baleného cukru z Vrbátek, který kupujeme nejvíce, stojí asi o třicet korun víc. Na jednom cukříku je to pár haléřů, ale na větším množství se to už pozná. Mám pocit, že se obchodníci připravují na chystané zvýšení DPH,“ tvrdí majitelka kaváren ve Špalíčku a na plumlovském zámku Iveta Valentová.

Důvody zdražení?

Některé obchodní řetězce vysvětlují zdražení cukru nárůstem cen na mezinárodním trhu, které se loni na podzim vyšplhaly na maximum za posledních třicet let. Pro ilustraci, kilo cukru zakoupené ve velkém stálo před třemi lety tři koruny osmdesát. Po vzrůstu ceny až na třináct se nyní dostalo na necelých dvanáct korun.

Peněženek domácností se vysoká cena, kterou určují především majitelé třtinových plantáží v jižní Americe, dotýká prostřednictvím politiky Evropské unie. Ta v minulých letech výrobu cukru omezovala, aby se mohl dovážet z dalších zemí. Na tuto formu ekonomické pomoci však doplatila řada českých výrobců.

„Vznikla závislost na dovozu a proto nás ohrožuje každý ekonomický výpadek. Cena se už neřídí náklady na výrobu, ale světovými burzami. Naštěstí už bruselští úředníci začali potraviny opět považovat za strategickou surovinu. Soběstačnost ve výrobě potravin je v zájmu každého státu,“ podotkl zemědělský odborník Roman Palát z mořického Agrispolu. (pam)