„Udělám ho podle dědečkova receptu. Nejdřív oprančím na oleji cibulku, přidám kloboučky václavek a pak je zapráším sladkou a pálivou paprikou. Přidám pepř, sůl, kmín, oregano a trochu vody. Všechno to zhruba čtyřicet minut podusím a je hotovo,“ vysypal houbař z rukávu návod k přípravě sezonní pochoutky. Václavky, které mu zbudou, prý naloží do octa.

O tom, že teď václavky zpoza pařezů na pozorné houbaře opravdu vykukují, ví i zkušený mykolog Bronislav Hlůza.

„V kraji se už opravdu místy vyrojily,“ potvrdil s tím, že václavky lze poznat poměrně snadno. „Zanechávají pod sebou výtrusný prach bílé barvy, ostatní podobné druhy mají výtrusy různě zbarvené,“ vysvětlil. V syrovém stavu jsou ovšem václavky mírně jedovaté, proto je nutná jejich tepelná úprava.

A kde se vyplatí václavky hledat?

Rostou obyčejně ve velkých trsech na odumřelých kmenech nebo na pařezech, ale objevují se i na živých stromech.

„Lze je najít v listnatých i jehličnatých lesích, kde se nejhojněji vyskytují v září a říjnu,“ doplnil Hlůza.

Proč se jim vlastně říká václavky, je poměrně nasnadě.

„Je to lidový název. Ve větším množství totiž zpravidla raší kolem svátku svatého Václava,“ vysvětlil znalec.

Na způsobu jejich využití se přitom shoduje s amatérskými milovníky hub. „Asi nejlepší je připravit z nich guláš, ale výtečné jsou i naložené v octě nebo jen tak osmahnuté na cibulce jako ledvinky. Dají se také podusit a zamrazit,“ poradil mykolog a poznamenal, že při zpracování václavek je vhodné využívat hlavně kloboučky, protože třeně starších plodnic jsou příliš tuhé.

„Existují jedinci, kteří václavky špatně snáší. Ti by si jejich konzumaci měli raději odepřít,“ dodal Bronislav Hlůza.