Kolem půl deváté večer usedám do auta a vyjíždím směr Žárovice. Od návštěvy plesu mě neodradí ani husté sněžení a mlha.

„Musím se tam nějak dostat. To holkám nemůžu udělat. Už jsem to přece slíbil,“ honí se mi hlavou při tom, co se snažím projet vrstvou sněhu na silnici. Asi po hodině jízdy, kdy cesta normálně trvá maximálně dvacet minut, přijíždím ke kulturnímu domu.

Po příchodu si ukládám kabát do šatny a už potkávám první známé. Dáme se do řeči a já si stěžuji jak jinak, než na špatné počasí.

„Pojď na panáka. Nebo ty zase řídíš?,“ to je otázka, kterou v následujících minutách musím vyslechnou hned několikrát. Kolem desáté přichází na řadu vystoupení mužů, které pozorně sleduji a říkám si, že zhruba za dvě hodiny budu na jejich místě. Poté je zábava zase v plném proudu a večer utíká tak rychle, že se přiblížila půlnoc.

Společně s šesticí kraviček a kamarádem Markem se přesouváme do malé šatny v zákulisí. Od výstupu už nás dělí jen pár minut. Oblékám si na sebe úzké proužkové plavky.

„Jsem hrozně nervózní děcka,“ říká mi jedna z kraviček Peťa. Já jí hned na to vyzývám, aby si sáhla, jak mi buší srdce. Jsem nervózní za všechny. Zdá se, že jsme připraveni. Zvukař pouští hudbu a my jdeme na to.

„Kolečko, točíme se, kytka, otočka,“ tohle si opakuji při cestě na scénu.

Ne, nezbláznil jsem se. Tak jsme si holkami pojmenovali na zkouškách kroky. Po úvodním tanečku přicházím na scénu a začínáme plavat. Abyste to dobře pochopili, dnes ztvárňujeme akvabely. O chvíli později sálem zní bouřlivý potlesk a my se přesouváme na bar. A tím končí naše vodní část plesu a pokračujeme v zábavě až do ranních hodin.