Pater Stanislav Fiala je posledním pamětníkem vyhnání řádu Milosrdných bratří z Prostějova. V současnosti je převorem kláštera v Letovicích. V rozhovoru pro deník ve svých téměř osmdesáti letech si připomněl důvod i okolnosti tehdejšího nuceného odchodu. Na počátku našeho rozhovoru jsme se však vrátili až na počátek komunistické éry.

Jaká byla vlastně vaše cesta do Prostějova?

Maturoval jsem v devětačtyřicátém roce na gymnáziu v Praze a vstoupil jsem do semináře, kde jsem začal studovat bohosloví. Na velikonoční pondělí nebo v úterý roku padesát přišel státní zmocněnec, zavolal si nás řeholníky, a dal nám na vybranou: buď vystoupit z řádu a studovat dál, nebo odejít. Tak jsem odešel. Pak mě povolali na vojnu. O pár měsíců později mě chtěli vzít k PTP, ale mě bylo tehdy teprve dvacet a na vojnu se chodilo až od jednadvaceti. Tak mě pak normálně odvedli. Po vojně jsem odešel do konventu v Prostějově, protože v Praze už jsem nesměl být.

Tam jste byl v konventu (klášteře). Ten tehdy ještě spravoval místní nemocnici?

V Prostějově byla řádová nemocnice do roku devětačtyřicet nebo padesát, kdy se z ní stalo státní zařízení. Bylo tam kožní a plicní oddělení. Bratr Vincent a já jsme tam chodili pracovat. Na kožní ještě tehdy chodily sestry františkánky z nemocnice. Milosrdným bratřím zůstal jen konvent. Představený kláštera (převor) pak v konventu zařídil domov důchodců, bylo tam asi padesát obyvatel. Pamatuji si, že ještě v padesátých letech si chodili lidé pro ošetření. Lékařská péče nebyla ještě tak dostupná, jako dnes. Například se tam trhaly zuby. Pod schodištěm do nemocnice byla socha Panny Marie a u ní umyvadlo. U něj stálo křeslo kde trhal zuby bratr Josef. Tehdy už mu mohlo být k osmdesátce. V první světové válce byl na frontě až někde za Lvovem a byl tam raněn. Od té doby měl levou ruku chromou. Zdravou pravačkou pak trhal zuby. Často mě volal, abych pacienta podržel a také mě to učil. Jezdili za ním lidé z Kostelce nebo i z Krumsína. V Prostějově jsem byl od třiapadesátého roku šest let až do té nešťastné události.

Co se tehdy vlastně stalo?

Bylo to sedmnáctého března devětapadesátého roku. Jeden obyvatel domova důchodců večer utekl, vrátil se někdy po půlnoci opilý. Choval se velmi agresivně, a proto jej dali do kazajky. V té době to bylo obvyklé. Pak se pozvracel a stalo se, že část těch zvratků vdechl. I když bratr, který měl ten den službu, byl to shodou okolností převor, zavolal ihned lékaře z protější budovy, kde bylo plicní oddělení, nebylo tomu člověku už pomoci a zemřel. Bratru převorovi to pak dávali za vinu, i když ten lékař napsal obsáhlou zprávu, kde vysvětlil, že k žádnému zanedbání povinností nedošlo. Ale protože nás chtěli z Prostějova mermomocí dostat, tak toho využili. Převor byl odsouzen na tři a půl roku za nedostatečnou péči. Případ se táhl, zostudili nás, za výlohou jednoho z obchodů naproti československému kostelu (v místech dnešního Atria – pozn. red.) vystavili mnicha a u něj nějaké citáty, ty už si nepamatuji. Kromě toho dělali v klášteře šťáry, při kterých našli nějaké zásoby, pětilitrový hrnec sádla a pytlík mouky. To přidali do té výlohy s velkým nápisem: „To jsou oni!“. To byly tehdy běžné praktiky, v rámci toho, jak se snažil režim církev zlikvidovat.Byla to těžká doba. Pak jsme čekali co bude. Neměli jsme žádný klid. Pak to přišlo. Na slavnost patrona kostela, svatého Jana Nepomuckého (16. května) měla být mše, neměli jsme však žádnou. Museli jsme odejít, nesměli jsme si nic vzít, jenom do kufříku sbalit osobní prádlo. Pak nás naložili do auta a odvezli. Dva jsme z něj vystoupili na Velehradě, ostatní v Brně nebo na Moravci.

Nechali jste tedy v klášteře veškeré vybavení?

My jsme dohromady nic neměli, tehdy byla opravdová chudoba. V sobotu jsme fasovali čisté prádlo a to jsme si mohli vzít. Všechno jsme měli společné. Tím vyhnáním konvent v Prostějově prakticky skončil. Všechno co tam zůstalo pak někdo rozkradl. Tehdejší vedení města, i starosta, který byl komunista se tomu odchodu snažil zabránit, už to však nebylo nic platné.

Co jste dělali potom?

Dál jsme pracovali na Velehradě jako zaměstnanci Charity. Ošetřovali jsme nemocné, za 516 korun měsíčně. Z toho jsme 400 korun dávali za byt a za stravu a těch 116 jsme měli jako kapesné. Byli jsme tam jako normální zaměstnanci. Kromě nás tam bylo řeholníků víc, jeden františkán a jeden petrin. A řádových sester tam bylo tehdy ještě přes sto. Já jsem se pokoušel dostat zpátky na studia, ale nikde mě nepřijali. Ani na bohosloví a na lékařská studia už teprve ne. Až potom za Dubčeka jsem mohl pokračovat. Ten první ročník mi uznali, jen za druhý semestr jsem musel složit předepsané zkoušky. Ve dvaasedmdesátém jsem skončil a byl jsem ordinován. Pak jsem působil i v duchovní správě.