Jsou však lidé, pro které jít k volbám znamená věnovat jim nejméně dva dny svého času. Po nezbytných školeních, přípravných schůzkách a přípravách volební místnosti nadchází hodina H a okamžik O, tedy o..tevření volební místnosti. A už se v Otaslavicích začínají trousit první voliči.
„Maruško, dé mně te listke, já sem jich nechal doma," žádá starší pán, těžce se opírající o hůl. S dvěma sadami papírů jde za plentu, dlouho nevybírá a kráčí k urně, kam obálky vhazuje. Volby na něj působí lépe než lázně v Piešťanech či svatá voda z Lurd. Až u dveří se otáčí: „Nekde sem toť nechal hulko. Ja támdle je," a vrací se zpět za plentu. Ve dveřích se míjí s dalším voličem.
„Kerá je kerá?" vrtí nově příchozí hlavou bezradně nad obálkami. „Ta žlutá do senátu, bílá na kraj," zní od zapisovatelky.
„Ja, tak já si to tam hneď dám." „Ale to musíš za plentu." „Šak hneď, enom si to tam strčim." „Ale to musíš předtým," oponuje zapisovatelka. „No dyť ja." „Tak, teď už můžeš zase ven a oboje to hoď do té plastové urny."
Muže vyvedla nezvyklá situace z konceptu a neomylně zamířil k odpadkovému koši. „Tam ne!" ozvala se celá komise jako dobře secvičený smíšený sbor. Hlasy se nakonec podařilo zachránit před zatracením mezi komunálním odpadem a skončily v tom správném otvoru.
Tak chodí jeden za druhým mladí i staří, svižně i pomaleji, jak kdo může. Ale těch starších bylo možná přeci jen víc. Ti, kteří prožili válku i různé peripetie moderních českých dějin, si možná více uvědomují, jak je demokracie vzácné zboží.
