Co si myslíte o budování obchodního a nákupního centra v místech dnešního KaSCentra a o možné absenci velkého společenského sálu ve městě?

Chceme, aby bylo centrum architektonicky zajímavé a žilo? Já osobně říkám ano, a proto jsem byl a stále jsem zastáncem vybudování nového obchodního a společenského centra.

Celý projekt byl prodiskutován nejen v radě, ale i v zastupitelstvu a na dalších seminářích pro zastupitele. Mohla se k němu vyjádřit i veřejnost. Ke zbourání společenského sálu by mělo dojít zhruba za dva roky. Město si však v lokalitě ponechává ve vlastnictví dostatečnou výměru pozemků, aby zde mohlo případně velký společenský sál vybudovat.

Jak byste konkrétně řešil nezaměstnanost v regionu?

Je třeba si uvědomit, co město může a co nemůže ovlivnit. Město může v závislosti na platné legislativě vytvořit tu lepší tu horší podmínky pro podnikatele a živnostníky a tím zprostředkovaně ovlivnit zaměstnanost.

Domnívám se, že město se snaží vytvářet právě ty lepší podmínky. Jednak rozvojem průmyslové zóny a jednak podporou živnostníků. Například nezvyšováním daně z nemovitosti. Přesněji té části, o jejíž výši rozhoduje město, nikoliv stát. A právě tuto část nechceme zvyšovat ani v nejbližší budoucnosti.

Jaké tři věci vás v Prostějově nejvíce trápí? Co byste udělal pro jejich změnu?

Mě trápí jedna nebo spíše dvě spolu související věci. Je to přetížená doprava v centru města a nedostatek parkovacích míst na některých sídlištích. Přestože přibývá komunikací i parkovacích míst, přibývá zároveň i vozidel, a tak se zdá, že se pohybujeme v začarovaném kruhu. K částečnému řešení dopravy by určitě přispělo dobudování obchvatu z Olomoucké ulice na ulici Kosteleckou.

Parkovací systém musíme promýšlet v návaznosti na plánované vybudování parkovacího domu v centru města, v Komenského ulici. To budou další úkoly, jimž se nevyhneme ani v příštím volebním období. A rozhodně nesmím opomenout opravy chodníků, které denně využíváme všichni.

Co se vám nelíbí na radnici? A jak byste přispěl ke změně k lepšímu?

Přestože se za uplynulé čtyři roky mnohé změnilo k lepšímu, zejména komunikace s občany, tak stále zůstává hodně toho, co by se dalo vylepšit. V případě webových stránek jednoznačně podporuji širší využití, zejména pro důsledné zveřejňování všech zakázek vypisovaných městem. Neexistuje žádný důvod, proč takzvané „podlimitní“ zakázky nezveřejňovat na městském webu už nyní, technicky tomu nic nebrání a argumentace, že „toto zákon neukládá“, v dnešní době už neobstojí.

Co si myslíte o tom, že se teď řada politiků objevuje na různých akcích i v médiích. Po volbách nejsou pak téměř vidět.

To je věc každého, kde se objevuje, a jak se prezentuje. Věřím, že lidé sledují práci svých politiků po celé volební období, a že dokážou vyhodnotit jejich činnost s odstupem času, tedy objektivněji.

Jiří Pospíšil

44 let, absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk a základy společenských věd. Učil na Základní škole v Klenovicích, poté na Reálném gymnáziu a základní škole města Prostějova. V letech 1999 až 2002 byl zástupcem ředitele na Středním odborném učilišti obchodním v Prostějově. V roce 2002 zvítězil ve výběrovém řízení na ředitele ZŠ Palackého. Je ženatý, má osmnáctiletou­ dceru.

Zajímavost

Velmi rád vařím, dámy se možná budou divit, ale u vaření relaxuji a odpočívám. Rád také jím – dá se říct vše – ale nejraději maso. Můj oblíbený pokrm je vepřový řízek. Ale pochutnám si také na kachně, kuřeti, dobrém pečeném plecku nebo bůčku. Mou velkou zálibou je i sport, což je vzhledem k předchozímu sdělení poměrně důležité! V oblibě mám hlavně tenis, florbal, hokej a volejbal. Vše jsem aktivně provozoval, tenis a florbal hraji pravidelně dodnes. Jsem také zapálený muzikant, hraji na kytaru, bicí a hrozně rád zpívám. Snažím se sport a hudbu nezanedbávat ani v této hektické době, protože umět chvíli relaxovat je stejně důležité jako umět dlouho do noci pracovat.

Největší trapas

V roce 1992 jsem se účastnil společně s kolegy ze základní školy zájezdu do Rakouska. Na jednom odpočívadle obehnaném kopci a lesy stojím ve dveřích autobusu, vedle mě kamarád a říká: „Vidíš naproti ten obrys lesa, vypadá jako ježibaba.“ Já, ať jsem se díval, jak jsem se díval, nemohl jsem ji spatřit. Ve chvíli, kdy jsem opravdu krásný obrys uviděl, tak jsem zvolal: „Už ji vidím, ježibabu.“ Smůla byla, že do autobusu zrovna vstupovala moje starší, zkušenější kolegyně, která vše slyšela a komentovala slovy: „ Jirko, já vím, že nejsem nejmladší.“ V autobuse nastalo pozdvižení, smích, já se trochu styděl, všichni se bavili. Bylo zbytečné něco vysvětlovat. Vše jsme vzali s úsměvem. (kas)