„Narodil jsem se v Antlerce, což byla obec nedaleko Slatinic. Na svět mě přivedla moje babička, která dělala porodní bábu," vzpomíná na rok 1921 Ladislav Hašák, který chodil do měšťanky až do Kostelce na Hané.

„Moje rodina byla chudá, takže jsem každý den musel šlapat s dalšími spolužáky přes les pěšky. I proto jsem školu brzy vyměnil za zaměstnání," říká pamětník. Přestože najít práci byl v té době nelehký úkol, našlo se pro něj volné místo u prostějovské židovské firmy Gustav Sborowitz a syn, která sériově vyráběla konfekce.

„Měl jsem štěstí, že jsem se ve škole učil německy, protože ve firmě se jinak nemluvilo. Firma měla prodejny po celé republice a do Prostějova se sjížděli výrobci konfekce, kteří nám nabízeli svoje kolekce. Co si z nich majitel vybral, to pak prodával. Jeho zboží se dováželo i do Holandska či na Zakarpatskou Rus, která byla tehdy součástí Československa," vzpomíná Ladislav Hašák.

Když Československo obsadili nacisté, hrozil židovským majitelům firmy transport do koncentračního tábora. Zachránili se před ním útěkem za hranice a podnik zabrali Němci. V roce 1943 pak poslali polovinu zaměstnanců na nucené práce do Rakouska. Mezi totálně nasazenými byl i Ladislav Hašák a jeho kamarád a spolupracovník Erich Vančík.

„Často na něj vzpomínám. Jeho rodina nejdříve utekla před Němci z Rakouska do Prostějova, ale válka je dohnala i tady. Když se vracel zpět do Rakouska, tak jako totálně nasazený," říká Ladislav Hašák, který pracoval ve Vídeňském Novém Městě ve fabrice na jednomístné stíhačky. Válečná továrna se však stala terčem amerického bombardování a při jednom náletu byl těžce zraněný i Erich.

„Z Vídně ho převezli zpátky do Prostějova, kde na podzim zemřel. Psal se rok 1944. Zůstaly po něm žena a dcera, které bydlely ve stejném domě jako já. Často jsem jí pak o jejím tatínkovi a svém kamarádovi vyprávěl," popisuje pamětník, který se hned po válce hlásil do služby ve staré firmě.

„Na jejím základě založili spolumajitelé Rolný-Nehera-Sborowitz věhlasný Oděvní podnik Prostějov. Já jsem měl na starosti kontroly hospodaření podnikových prodejen," říká Ladislav Hašák. Krátce po svatbě jej však firma poslala pracovat do Ústí nad Labem.

„Sotva jsem se doma ukázal. Když se nám narodili syn s dcerou, byla manželce oporou rodina, u které dřív sloužila. Je to už dvacet let, co manželce vypovědělo službu slabé srdce, ale stále mi chybí," říká senior.

„Když jsem ji šel jednou navštívit na hrob, potkal jsem paní Horákovou, která byla zrovna u hrobu svého zesnulého manžela. Dali jsme se do řeči a dalších deset let jsme prožili spolu. Měla dvě dcery, ale protože obě bydlely daleko, byla ráda, že jí se vším pomáhám. Staral jsem se o ni, i když onemocněla," říká Ladislav Hašák a dodává, že stejně jako jeho první žena i ona zemřela na onemocnění srdce.

Dlouhá léta se pak staral o svou první rodinu i o rodinu jeho druhé partnerky. Nyní se naopak o něj starají pečovatelky v prostějovském domě chráněného bydlení. „Za všechno své starání o druhé si to Ladislav Hašák vrchovatě zaslouží," potvrzuje asistentka Miloslava Bartošová.