Dětství jste strávil v malé vesnici v západních Čechách, z nichž právě v době, kdy jste se narodil, byli vysídlování sudetští Němci. Jak se tam Vaši rodiče ocitli?

Táta pocházel z jižních Čech, máma se narodila v Polsku, ale její rodina se vystěhovala do Alsaska, což je území na hranicích Francie a Německa. Seznámili se během druhé světové války v Německu, kde byli oba nuceně nasazeni. Po jejím skončení chtěla máma zůstat ve Francii, táta ji ale přemluvil, aby se společně vrátili do Čech. Moji prarodiče tam měli chaloupku, kam se táta chtěl vrátit. Když se však vrátili, bylo vše jinak. Jakmile děda tátu spatřil, tak jedna z prvních věcí, co mu řekl byla: „Víš Honzo, my jsme si mysleli, že už se nevrátíš, tak jsme hospodářství předali tvému mladšímu bratrovi.“ Táta na to reagoval tak, že mu to nevadí a že když teď Němci odchází z pohraničí, tak se pokusí najít si něco tam. V západočeském Lokti, kde jsem se narodil, rodiče pobyli jen chvíli, zakotvili až v Krajkové. Táta tam totiž jako národní správce dostal kovárnu i s bydlením.

Jaké to bylo vyrůstat v kovárně?

Krásné! Otec byl vyhlášený mistr v podkování koní, takže dětství mám spojené se zvláštním pachem, který vznikl vždy, když se rozpálená podkova přiložila na koňské kopyto. Ovšem právě díky tátovi jsem mohl dál studovat. Mě to navíc hodně bavilo, určité spíše kázeňské problémy jsem měl snad jen v době, kdy jsme se svým o dva roky starším bratrem společně chodili do spojené třídy. To se na mém vysvědčení objevila i dvojka z chování.

Celý svůj profesní život jste učil. Jací ovšem byli vaši první kantoři?

Hlavně mladí a zapálení. Vzpomínám si například na tehdejšího ředitele Františka Štěpánka, který nás vedl ke sportu. Nechal třeba udělat provizorní zimní stadion, kde jsme přes zimu bruslili, namísto abychom po sobě v polorozpadlých barácích házely kusy cihel, což byla do té doby jedna z našich vůbec nejoblíbenějších zábav.

Tehdy jste se také poprvé setkal s Metodějem Habáňem, jehož fotografii máte hned u monitoru svého počítače? Jak k tomu došlo?

Metoděj Habáň v mém životě představoval nejvyšší duchovní autoritu. Byl to dominikán, který za první republiky působil v Olomouci, kde vydával časopis Filosofická revue. Za komunistů byl zavřený a po té vykonával duchovní správu v Chlumu svaté Máří, což bylo nedaleko mé rodné vesnice. Když někdy u nás v Krajkové chyběl farář, právě Metoděj Habáň jej zastupoval. Jako ministrant jsem se s ním tedy setkával, ale tehdy jsem ještě netušil, že je to filosof a autor knížek o psychologii, etice a dalších příbuzných oborech. Když jsem se rozhodl studovat v Olomouci, tak mě náš pan farář vzal na motorce za panem doktorem Habáněm, že ten prý v Olomouci všechny zná a mohl by mi pomoci se tam zorientovat. Tak se začalo moje intenzivní a dlouholeté setkávání s touto výjimečnou osobností, které mě ovlivnilo na celý život.

V čem byl pro vás tak důležitý?

Metoděj Habáň mi pomohl hlavně v tom, abych si zjednal pořádek sám v sobě a ujasnil si, co skutečně od života chci. Do té doby jsem totiž byl typický kluk z vesnice, kterého vše bavilo, ale u ničeho dlouho nevydržel. Díky němu jsem se vnitřně zklidnil a uvědomil si, že i intelektuálně se dá poctivě pracovat a činit tak nejen kvůli vlastnímu prospěchu, ale i pro to, abych dokázal něco přinést i ostatním lidem.

Jak kluka ze západočeského pohraničí vůbec napadlo zamířit na studia právě do Olomouce?

Když jsem studoval na dvanáctiletce v Sokolově, tak tam učili dva mí oblíbení kantoři, kteří oba hned po vysokoškolské promoci v Olomouci skončili v pohraničí. Tehdy totiž fungoval systém umístěnek, což byl papír, který mladému člověku při ukončení školy určil místo pracovního pobytu a druh vykonávané práce na dobu pěti let. A právě tihle dva učitelé mi říkali, ať jdu studovat do moravské Olomouce, že v takovém případě zaručeně dostanu umístěnku někam do západních Čech. Tak to prostě v komunismu chodilo.

Člověk na vysoké škole dostává šanci věnovat se právě tomu, co ho baví. Co to bylo u vás?

V té době jsem se zajímal hlavně o dějiny. Pustil jsem se do mapování událostí, kdy před vytvořením protektorátu henleinovci napadli několik četnických stanic. Činili tak rozkuráženi rozhlasovým projevem Adolfa Hitlera. K těmto událostem došlo mimo jiné jednak v Habartově nedaleko Krajkové, ale i přímo v samotné Krajkové. Podařilo se mi najít přímé svědky těchto událostí a díky nim částečně rekonstruovat jejich průběh.

Státnice jste skládal v roce 1969, tedy rok po sovětské okupaci…

V té době to na fakultě vřelo. Pořádali jsme přednášky, demonstrace, tiskli letáky… Bohužel mnozí z našich nejoblíbenějších profesorů byli postupně nuceni fakultu opustit a někteří lidé ze svých postojů začínali postupně couvat. V této souvislosti bylo zajímavé sledovat, jak se během jediného roku dokázalo radikálně proměnit hodnocení mé diplomové práce na téma „Hnutí katolických zemědělců na Moravě“. V počátcích byla hodnocena pozitivně, nakonec jsem ji jen tak tak obhájil.

Po vysoké škole jste začal učit, čímž jste pak strávil celý profesní život. Litoval jste někdy, že jste se na kantořinu dal?

Nikdy. Vlastně si vůbec nedokážu představit, že bych v životě dělal něco jiného. A musím říct, že v době, kdy jsem začal dělat ředitele, mi kontakt s dětmi dost chyběl. Ředitel totiž učí málo. Kolikrát jsem tedy poprosil svého zástupce, aby mě nechal suplovat nějaké hodiny. To jsem si to pak mohl náležitě užít.

Dá se říct, jak se za tu dobu, co učíte, proměnili studenti?

Hlavně se změnily podmínky, v nichž žijí. Za totality panovala určitá schizofrenie v tom, že děti doma slyšely něco o zločinech, které se ve společnosti dějí, zatímco ve škole jim učitelé povídali, jak je vše skvělé a ještě lepší. Po revoluci zas nastal ten problém, že někteří lidé svoji čerstvě nabitou svobodu neunesli, protože si neuvědomovali s jakou odpovědností je nutně spojená. Jinak jsou ovšem mladí hodně podobní, prožívají svoje lásky i starosti stále stejně, pouze k vyznání svých citů nyní namísto kousku papíru využívají mobily a internet.

Tak mě napadá, jak Vy sám jste se seznámil se svojí ženou?

Jaroslava pochází z Čehovic. Potkali jsme se na fakultě, manželka pak rok učila na gymnáziu v Litoměřicích, kde už jsme byli spolu. Po té ovšem onemocněla a vrátila se zpět domů do Čehovic. Tam jsem za ní dojížděl z Bruntálu i z Vyškova, kde jsem v té době učil. Vše se uklidnilo až v momentě, kdy nastoupila na Gymnázium Jiřího Wolkera a mně se podařilo najít místo na Oděvní průmyslovce.

V té době už byla normalizace v plném proudu. Narážel jste během ní ve škole na nějaké absurdity?

Asi nejvýrazněji se to projevovalo v průběhu přijímacího řízení. Jednou například shora přišel povel, že máme přijmout slečnu a padlo jméno buď Cásková nebo Ocásková. U přijímaček se pak najednou objevily jak Cásková, tak i Ocásková. Ředitel školy Kotas si nebyl jist, kterou z nich má vzít, tak přijal raději obě. Po přijímáčkách k nám na školu přišla stížnost, jaktože jsme si dovolili vzít slečnu Cáskovou, když její tatínek hraje ve Vranovicích v kostele na varhany. Ale v tu chvíli se s tím už nedalo nic dělat.

Po revoluci jste přešel za svojí ženou na gymnázium Jiřího Wolkera, kde v té době řediteloval Jan Šverdík…

Velmi si vážím toho, že jsem se právě s ním mohl osobně setkat. Byl to člověk, který nesnášel faleš a zároveň měl v sobě nejen velkou hloubku, ale i přirozenou kreativitu. Dokázal si ji udržet, přestože byl životem těžce zkoušený, vždyť například jeho mladší syn tragicky zemřel. Ovšem právě s Janem Šverdíkem jsem mohl probírat tolik témat, že musím říct, že mi ještě teď hodně chybí. Navíc zásadně ovlivnil můj život tím, že mi doporučil, abych se v roce 1994 ucházel o post ředitele Reálného gymnázia a ZŠ města Prostějova.

S čím jste na školu tehdy šel?

Hned od svého nástupu jsem se v první řadě snažil o to, aby zde panovala atmosféra otevřenosti, ve které by se jak studenti, tak kantoři, cítili dobře. Šlo mi hlavně o to, aby tu na sebe byli lidé slušní a zároveň ctili svoji osobnost. Můžeme mít rozdílné názory, důležité je, abychom všichni dostali šanci je vyslovit. Pokud tomu tak je, jsem přesvědčen, že je podstatně snadnější dosáhnout toho, aby všichni sledovali společný zájem. A to je pro fungování školy coby instituce zásadní.

Vy sám jste orientován spíše humanitně, zatímco Reálné gymnázium se zaměřuje především na přírodovědné obory. Neměl jste chuť to někdy změnit?

To opravdu ne. Fakt, že jako škola preferujeme spíše přírodovědné předměty, je dán mimo jiné tím, že mezi mladými ubývá o tyto obory zájem. A to určitě není dobře. Společnost si musí uchovat nějakou technickou a technologickou úroveň. Na druhou stranu, kdo má skutečně vážný zájem o humanitní předměty, tak si je díky nabídce volitelných seminářů u nás najde a dostane šanci se jim naplno věnovat.

Jak se škola během vašeho působení proměnila?

Právě ta nejdůležitější věc, kterou je podle mě úroveň mezilidských vztahů, se dá jen velice těžce kvantifikovat. Navíc ji musí posoudit někdo jiný. Pak jsou tu záležitosti materiální, jako je nová fasáda, plastová okna či rekonstruované hřiště a hlavně nové odborné učebny. V těchto případech se však jedná o věci, na nichž se podílelo tolik lidí, že by bylo trapné, abych si je nějak přisvojoval. Mně šlo skutečně jen o to vytvořit určitý tým lidí, který by jako celek někam směřoval. Navíc jsem rád, že se nám dařila spolupráce s naším zřizovatelem, kterým je město Prostějov. A to se mu teď rozhodně nijak nepodbízím, neboť to opravdu nemám zapotřebí. Prostě to tak bylo. To, jak dobré jsou naše vztahy, jsem si obzvláště uvědomoval na společných poradách, když jsem poslouchal nářky ředitelů z jiných regionů.

Co byste ještě rád na reálce změnil a tušíte, že už to nestihnete?

Léta zápasíme s prostorem před školou. Lidem, obzvláště dámám na podpatcích, se tam špatně chodí. Dlaždice nejsou stabilní, vychylují se a zespod tryská voda. Opakovaně jsem se snažil o to, aby se místo nich položila zámková dlažba. Bohužel ta plocha je tak rozlehlá, že by to stálo miliony korun. Takže se to nikdy nepodařilo realizovat. Tohle je takový můj dluh, s nímž odcházím.

Co bude potřebovat váš nástupce a co byste mu do jeho práce popřál?

Otázkou je, zda- li to bude člověk ze současného učitelského sboru, nebo někdo, kdo přijde zvenčí. Každopádně se bude muset důkladně seznámit s učitelským sborem a školskými vzdělávacími programy jak na základní škole, tak na gymnáziu. A pak bude muset řešit každodenní problémy. Byl bych rád, aby zachoval to dobré, co se nám podařilo a vyhnul se chybám, kterým se mi vyhnout nepodařilo. Sám o sobě například vím, že jsem někdy podcenil administrativní stránku práce. Doufám tedy, že můj nástupce bude v tomto směru systematičtější.

Na co se těšíte, že bude dělat v důchodu?

V první řadě dočtu knížky, které jsem zatím nestačil přečíst. Mám jich nachystáno poměrně dost. Dříve jsem se také zajímal o texty lidových písní, tak bych o tom nyní rád něco napsal. Při jejich zkoumání mě baví objevovat jakých literárních prostředků jejich autoři využívali. Kromě toho musím dát do pořádku zahrádku a rád bych ještě někam vycestoval.

Dá se na závěr říct, co vám dalo vaše šestnáctileté působení v pozici ředitele RG a ZŠ města Prostějova?

Už jsem se zmiňoval, že se nám zde podařilo vybudovat vynikající odborné učebny. To se povedlo jen díky tomu, že někteří lidé udělali podstatně více, než byla jejich přímá povinnost. Nelze je tu vyjmenovat, ale věřím, že přesně ví, o koho se jedná. Chtěl bych jim moc poděkovat. Jsem životu vděčný za to, že jsem s takovými lidmi mohl vůbec setkat.

PhDr. Václav Kolář

* Narodil se v Lokti nad Ohří 8. května 1946, vyrůstal ve vesnici Krajková ležící u Sokolova
* Na 12- leté SŠ/ SVVŠ / v Sokolově maturoval v roce 1964
Vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština – dějepis, absolvoval v roce 1969 Diplomovou praci napsal na téma Hnutí katolických zemědělců na Moravě

* Po vojně, kterou strávil v Holešově, učil půl roku na Učňovské škole v Litoměřicích, působil jako vychovatel na Automobilové průmyslovce v Bruntále a po té učil češtinu na Dvouleté důstojnické škole ve Vyškově
* V roce 1972 nastoupil na Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově, kde působil devatenáct let, po té tři roky učil na Gymnáziu Jiřího Wolkera
* Od 1. 9. 1994 působí jako ředitel Reálného gymnázia a základní školy města Prostějova
* Od roku 1990 je zastupitelem města Prostějova
* Je ženatý, jeho manželka Jaroslava pochází z Čehovic a po roce působení v Roudnici nad Labem po celý další život učila na Gymnáziu Jiřího Wolkera, mají dvě děti: dcera Jana (1974) je odbornou asistentkou na oboru bohemistika Filosofické fakulty univerzity Palackého v Olomouci, syn Ondřej (1978) působí jako evangelický farář v Brně.
* Mezi jeho záliby patří především literatura, na procházky chodí nejen do přírody, ale rád se potuluje i po antikvariátech, kromě zahrádky se věnuje sportu, především volejbalu a jízdě na kole.

ANKETA: Jaký byl dle Vás hlavní přínos V. Koláře pro RG a ZŠ města Prostějova?

Miroslav Pišťák, 70 let
Místostarosta města Prostějova, Prostějov
Po dobu jeho působení se mu dařilo zajišťovat vysokou kvalitu výuky na škole. Coby bezkonfliktní člověk si totiž dokázal najít cestu k myslím i srdcím jak učitelského sboru, tak i studentů.

Miroslav Ondra, 27 let
absolvent, dramaturg Ol. Divadla, Prostějov
Když jsem byl na škole vnímal jsem ho jako jakéhosi „filosofa na trůně.“ Skrze svou velkorysost a lidský přístup dokázal své okolí povznášet. Pouhé setkávání a rozhovory s ním mi hodně daly i do dalšího života.

Rostislav Halaš, 51 let
zástupce ředitele pro RG
Na škole se mu podařilo vytvořit ducha vzájemného mezilidského respektu. Vždy vynikal v přístupu k lidem, který je u něj založen na tom, že dokáže ostatním naslouchat a v každém hledá to pozitivní.

Jana Maršálková, 51 let
zástupkyně ředitele pro ZŠ
Vždy kladl důraz na trvalé mravní hodnoty a kultivování lidských vztahů. Právě tyto záležitosti se mu podařilo dostat i do každodenního života školy. Bude se nám stýskat, mimo jiné i po jeho nezaměnitelném smyslu pro humor.

Jana Cásková, 42 let
Maminka jednoho ze žáků, Prostějov
Je určitě vidět, že během jeho ředitelování, došlo ke zlepšení materiálního vybavení školy. Zároveň ze strany pana Koláře i ostatních pedagogů vnímám vstřícnost a lidský přístup jak k dětem, tak i k nám rodičům.

Pavlína Wiedermannová, 19 let
Studentka
Když jsme za panem Kolářem s něčím přišli, nebyl obvykle s ničím problém. Vždy se nám snažil vyjít vstříc. Díky němu a celému vedení školy jsme se například bez problémů mohli podívat zahraniční exkurze, což mi hodně dalo.