„Čtvrtého nebo třetího prosince roku 1805 se zde střetly francouzské oddíly císaře Napoleona a ruské oddíly cara Alexandra. Přesné datum ale dnes nevíme. Střet je tak pro nás zahalen tajemstvím," uvedl při nedělním setkání jeden z organizátorů akce v bažinatém lesíku u Romže František Smutný mladší.

Vojáci armády cara Alexandra tehdy po Napoleonově vítězství u Slavkova (2. prosince 1805) prchali přes od Slavkova padesát kilometrů vzdálený Kostelec na Hané. Právě zde je ale opět dostihly oddíly francouzských vojsk a došlo k dalšímu, ve srovnání se slavkovskou bitvou, drobnějšímu střetnutí znepřátelených voj­sk.

Drobná bitva s desítkami mrtvých

Ačkoli šlo o drobnou bitvu, řežba si vyžádala na tři desítky mrtvých vojáků, kteří jsou dnes pochováni na kosteleckém hřbitově.

Pietním aktem, na kterém se každoročně setkávají Kostelečané například společně s kavaleristy Klubu vojenské historie v Ostravě, chtějí organizátoři především upozornit na to, aby se neopakovaly války. Kostelecká akce je tedy především duchovní vzpomínkou.

SOUVISEJÍCÍ VČETNĚ FOTOGALERIE: Pod Kosířem plály louče a pálily kanony. Napoleonova vojska mašírovala

Huláni, kteří putují na přehlídku bitvy Tří císařů se zastavují i ve vesnicích, kudy před dvěma sty lety procházeli jejich předci.

„Povšimněte si, že některá naše příjmení jsou cizího původu. Skutečně je zde mnoho potomků vojáků napoleonské francouzské armády," upozornil František Smutný na to, že mnozí jsou potomci vojáků napoleonské armády.

Hájek legionářů

Pomník v lesíku u řeky ale není příliš známý a není zaznačen ani na mapách Kostelce na Hané. Více pozornosti si takzvaný Hájek legionářů, kde se pomník nachází, vyžádal v roce 2005. V tomto roce jsme totiž na bitvu u Slavkova zavzpomínali při příležitosti dvou set letého výročí.

„Při příležitosti dvou set letého výročí bitvy u Slavkova jsme pomník opravili, a od té doby se zde pravidelně touto dobou setkáváme," uvedl František Smutný starší.

„Velký podíl na tom mají dobrovolníci z Kostelce na Hané. Jinak pro lidi jsme letos poprvé pořádali i tři tématické přednášky a máme záměr je pořádat i v dalších letech," říká jeden z pořadatelů přednášek.

Pomník, který se nachází asi sto metrů od fotbalového hřiště, je pro mnohé velkou neznámou, i když zde stojí již více než osmdesát let. Lidé nejen z Kostelce jsou tak rádi, že se o těchto událostech mluví a každoročně se připomínají.

„Chodím sem každý rok, jezdím se dívat i do Čech pod Kosířem a Slavkova na rekonstrukci bitvy. (Rekonstrukce bitvy se odehraje v sobotu ve Slavkově ve 14:00 pod Santonem a nedělní pietní akt proběhne v 10:30 na Mohyle míru pozn. red.). Táta se věnuje historii, a já sám k tomu mám vztah," uvedl osmadvacetiletý Lukáš Něnička, který několik hodin před kosteleckým pietním aktem navštívil zámecký park v Čechách pod Kosířem, kde se pod patronátem Muzea kočárů Václava Obra odehrávaly bojové scény z dob Napoleonských vá­lek.

Vzpomínky Jana Zaorala z Lešan, kterému v roce 1805 bylo 15 let

Byla vojna u Slavkova. Poznamenání mé paměti, co jsem si zapamatoval od dětinství. Rusi táhli k Slavkovu třema kalonama a to: jeden kalon táhl přes Sarasy, druhý táhl na Ptení a třetí k Plumlovu a to všecko horama k městu Slavkovu.

Kanony táhli po silnici císařské. Laibgarda s princem ruským, který zhynul ne v bitvě ale v dědině Bránkovicích u kováře, že ho tam měl ukryt, když ho prosil, aby ho tam ukryl, umluvili se s jedním čtvrtníkem a zabili ho ve sklepě, ti táhli taky po silnici. Ale než se bili k městu Slavkovu byli v lográch na Olšanských trávníkách. Tam v okoličních dědinách v Olšanech, v Žerůvkách, v Bystročicích, v Lutíně a tak dále nebudu ani jmenovat, co ještě dědin vyrabovali, ale ani střechy pokoje neměli, ty trhali a pálili. Dobytek brali, zabíjeli, pekli a vařili. Co nemohli zužitkovat, zaházeli. Peřiny párali, peří do povětří vypouštěli, do Božího daru srali, když chtěla která hospodyň chlíb píct, tak srali do díže. Když se od Olšan hli, tak také i nám podobně škodili. Na fořpon s nimi jezdili, a když s nimi sedlák na fořpon jel, tak se se svým dobytkem nevrátil. Sebrali všecko, vůz i s pacholkem. Doma co bylo, všecko vyrabovali. Tak byli lidé nuceni ujíždět pryč, aby vostatní výživy docela nebyli zbaveni.

Ujížděli do lesů, kde kdo svý lepší viděl. Ale přece nejvíc jich bylo jak z Ohrozimi, tak z Lešan v lese za Ždětínem v jednom údolí tak zvaném Kocuřina. Tam očekávali z Božího ochránění, až se to všecko přežene. V dědinách člověka málo bylo vidět, každý se ukrýval a k těm schovaným v té Kocuřině šel někdo s pefelem, aby se nehejbali. Až se to uhnalo, teprv šli zpátky domů. A tu jak přišli Rusi k Slavkovu, hned jich tam přivítal Bonapart francouzský mocnář. Naše vojsko dával na zad a rusky dobře zčesal, že nenechal ani muže jednoho na živě, krom toho, který se mohl ukryt a utekl pryč. Ona vojna byla Bonapart s naším císařem Františkem a Rus šel na pomoc. Ale když šli Rusi k Slavkovu, oni sobě vždycky pravili, že jak vyhrají, když půjdou zpátky, že se usadějí v naší vlasti Moravě a taky kdyby jim byl Bůh všemohoucí dal to vítězství, byli by mocně tady nás buď mečem vyhubili, anebo jak by se bylo stalo, to žádný neví, než sám Bůh všemohoucí to tak zřídil, že se tak stalo. Pročež za to mu buď čest a chvála až na věky věkův Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu Svatému v Trojici nerozdílnému a nejblahoslavenější Panně Marii.

Dále, když šli Rusi zpátky plezírovaní moc, kteří mohli ještě do své vlasti jíti, ti již krotcí šli jako kuřátka. Již se až i sem francouzští šašeři problyskovali. Zůstali tady v naší hospodě tři Rusi a nemohli skrz rány na nohách dále jít. Oni na peci leželi v hospodě a ti šašeři, kteří přišli do hospody, však to byli samí zloději ti šašeři, hned se ptali, co to tam za lid na té peci je, ale lidé zapřeli, že to tam na noc jdoucí lidé jsou, protože měli útrpnost nad tema Rusama. Když šašeři přijeli, já jsem dělal stav u studně bez gati. Jak jsem jich viděl, že přijeli před hospodu, hned jsem vylezl na hůru za komín a tam jsem byl celý den bez jídla jak jsem se jich bál, protože pravili, jak se sem Francouzi dostanou, že nebudou žádného živit.

Na svatého Mikuláše přišli sem Francouzi na ležení od Slavkova a měli jsme jich po 4 mužích na kvartýrách. Byli to dobří lidé, jenom se přeukrutně báli otrávení a vždycky když měli co jest, já jakožto chlapec musel jsem s nimi jídávat, ale nejprv já napřed jsem musel jest. Potom jich ubylo. Měli jsme jich po jednom muži. Měli jsme mladíka jménem Matys Zabatys a ten se obával sám na kvartýře být.

Poněkud byl mír a zas táhli na Francouze. To bylo v roce 1808. Bylo tady vojska, nemohli jsme se ani pohnout. Byli i ve stodolách, v zahradách si dělali ohně, vařili sobě sami. Oficíři ve světnicích, feldbebli a kapráli v chaloupce. Pro šaržu se vařilo v kuchyni a 60 mužů ve stodole. Ti sobě sami vařili. To byl Tajčmajstr regement. Ti vypálili Ohrozim, Mostkovice a Smržice. Jak odešli, dostali jsme regement Koburk. Ti tady leželi nějaký čas a pak všecko vojsko táhlo k Vidni. A pořád ta vojna. Bez přestání se honili sem a tam až do r. 1812. To bylo profantů ,fořponu, drv vožení do šanců u Holomouce. Já jsem jezdil na profant, přijeda z profantu na fořpon a z fořponu zas na profant a do Holomouce s drvama a s padesátama, do šanců na práci, cihly vozit na šance.

V r.1813,1814 a r.1815 to byly největší vojny. To posbírali, kde koho mohli i ženaty. Kdyby měl sedlák třeba tři syny, všichni museli jít i čekanci, nezůstal žádný krom toho, který byl chromý anebo hrbatý. Tenkrát Janek Málek byl hrbatý a honili ho. Měl taky jít šít do Štokravy. To bylo shonby a profantů tu do Brna, tu do Litomyšle, tu do Chrudima, do Čáslavi, do Prahy, do Drážďan. U Drážďan byla vojna tuhá. Tam zhynulo mnoho lidí a potom u Lipska ještě víc.