Dílo vyučeného krejčího, amatérského hodináře a vraha Františka Planičky mělo velmi pohnuté okolnosti vzniku i pozdější osud.

„František Planička se narodil ve Slatinkách roku 1872 do chudé rodiny. Ačkoli od mládí tíhnul ke strojnictví, vyučil se krejčím a jako krejčovský tovaryš procestoval také kus Evropy, především jihoslovanské země," líčí počátek životní dráhy tvůrce orloje Dana Papáčková.

Nevěra a vražda

Ve čtyřiadvaceti si mladý krejčí zřídil vlastní dílnu a oženil se. Jenže manželka mu byla nevěrná. Když se jednou vrátil ze Srbska, kde sháněl živobytí, přistihl ji takříkajíc „in flagranti". Začalo se schylovat k tragédii. 10. května 1908 František Planička svou ženu zavraždil. Trest smrti mu byl v poslední chvíli změněn na dvacetiletý žalář, který si měl odpykat v plzeňské věznici na Borech.

A právě tady začala odsouzencova cesta k orloji.

„Již ve vyšetřovací vazbě v Olomouci jsem se dověděl, že v trestním ústavě v Plzni jest velká knihovna, z níž tam každý na požádání obdrží knihy i vzdělávací. Zvěděv to, úplně jsem zapomněl na svůj osud a těšil se na knihy, které jsem si hned po přibytí do Plzně vyžádal," napsal Planička později ve svých vzpomínkách. Těch knih nakonec bylo více než šest set, ponejvíce o strojnictví, astronomii a stavbě hodin.

Ve věznici pracoval Planička jako krejčí a po čase přišel na to, že by si mohl ve volných chvílích sestavit vlastní orloj. Na vlastní žádost si odbýval trest v samovazbě a tam také začal pracovat na sestavování stroje. Za materiál mu sloužily zbytky z krejčovské výroby, špulky, nitě, zlomené jehly či kousky dřívek.

„Tak tedy po dva roky jsem si hrál s tímto dílem učňovským nemaje žádného nástroje, leda kudlu s lžící," vzpomínal Planička.

Vedení věznice jej zprvu považovalo za blázna, když se mu však podařilo skutečně sestrojit fungující mechanismus, chodily dílo obdivovat do jeho cely celé zástupy různých činovníků. Zvěst o této kuriozitě se donesla až k vídeňskému dvoru, odkud také po devíti odbytých letech trestu obdržel Planička milost. Přišla těsně před rozpadem starého mocnářství a tak hned od prosince roku 1918 mohl už na svobodě pracovat na dalším orloji. Ten prezentoval jako dílo tovaryšské a z radosti nad nabytou svobodou osobní i národní jej představoval jako „první orloj Československé republiky na počest všech osvoboditelů českého národa". Od června roku 1919 jej vystavil v Brně, Kroměříži, Ostravě a nakonec roku 1920 i v pražském Klementinu.

Obdiv ze všech stran

Všude sklízel zasloužený obdiv. Ten pro jeho dílo, v němž byly jako materiál použity i řetězy z kol či motocyklů, projevují odborníci dodnes.

„Například převody, tvořené ozubenými koly vypilovanými z plechu a zabírajícími do pastorků zhotovených zatlučením hřebíků do dřevěného jádra, jsou obdivuhodné již jen proto, že vůbec fungují," podotkl restaurátor orloje Petr Skála.

Na malosériovou výrobu podobných orlojů získal Planička dokonce společníka a investora. Firma Planička a Pacovský z Kralup nad Vltavou měla na počátku dvacátých let značnou proslulost. Přesto však zkrachovala a Planičkův společník spáchal roku 1922 sebevraždu. Po tomto datu stopa Františka Planičky z historie českého hodinářství mizí. Své uvažované dílo mistrovské a umělecké už nedokončil. (pam)