Od úterý zde dobrovolníci v čele s Miladou Sokolovou nalévají polévky.

Když přicházím blíž, řadím se rovnou do fronty, abych si s paní Sokolovou popovídal a zeptal se, jak to jde.

„Dáte si? Určitě jste ještě neobědval,“ říká s úsměvem a podává mi plnou misku polévky se zelím.

Do druhé ruky dostávám velký kus chleba. Neostýchám se a s chutí se pouštím do jídla.

„Není vůbec špatná. Naopak je moc výborná,“ honí se mi hlavou a přidávám se ke skupince strávníků, která stojí opodál.


„Ta je dobrá co?,“ říká pán, který stojí vedle mě a přidává se další.

„Já jsem chtěl chodit dokonce pomáhat, ale zdraví mi to neumožňuje. Milada je velice hodný člověk. Moc si vážím toho, co dělá,“ svěřuje se Pavel Jakubčík.

Společně s ním na oběd k nádraží dorazilo asi dalších deset lidí, převážně mezi nimi byli muži.

„Pojďte si přidat. Polévky je dost. Když se nesní, odvezu ji do azylového domu. Stejně jako včera,“ pobízí Sokolová ostatní, aby si dali další porci.

Mezitím stíhá nalévat polévku do sklenic, kterou na závěr všem rozdá a dodává: „Musíš to vyzvednout přímo v kuchyni, kluci ti to hodí do auta. Naproti v obchodě je domluvený chleba.“ Po chvilce jsem pochopil, že zaučuje novou dobrovolnici.

Nechybí zákusek

Mezitím přítomní dojídají další porci a těší se na zákusek. Ten je tentokrát v podobě pomeranče a něčeho sladkého na zub.

„Pokud mám čas, rád přijdu. Většinu času strávím roznosem letáků. Snažím se si tak přivydělat. Když je zima, polévka mě dobře zahřeje,“ říká Radek a pokračuje na svojí cestě k poštovním schránkám.

A i my ostatní se rozcházíme. Všichni poděkují a začínají se těšit na další den. Hlavně na to, až se všichni setkají u teplé polévky, aby se v tomto zimním období zahřáli.