Na svém kontě máte již několik ocenění, jako je například bronzový a zlatý odznak Pěší turista či Čestný odznak Vojty Náprstka č. 1, který má v České republice jen 120 lidí. Jak vnímáte ocenění města?

Myslím si, že je to především ocenění turistiky v Prostějově, která letos oslavuje 90. výročí založení místního Klubu českých turistů. Třicet let jsem byl ve výboru a dvacet let jsem byl předsedou Klubu Kosíř, odboru Klubu českých turistů. Na cenu mě navrhli turisti a řekli mi to až dodatečně. Nečekal jsem, že ocenění získám, protože v Prostějově je spousta osobností, které si ho zaslouží.Karel Kotyza přebírá ocenění

Propagujete nejen turistiku, ale i vlastivědu. Jste autorem Průvodce pro pěšího turistu po Prostějovsku a okolí. Co vás inspirovalo k napsání této publikace?

Když si dá turista nějaký cíl, tak ho zajímá nejen ten cíl, ale i cesta k němu a zajímavosti, které na ní potká. V informačních centru jsou sice stohy materiálů, ale týkají se jen turistických cílů, a ne těch cest vedoucích až k cíli. Protože žádný takový průvodce na Prostějovsku neexistoval, tak jsem si řekl, že by turisté ocenili, kdyby něco takového vzniklo. Navíc patnáct let jsem byl okresním metodikem zeměpisu a za tu dobu jsem napsal různé studie, takže to pro mě nebylo nic obtížného.

Jak jste se k turistice a k vlastivědě dostal? Vedla vás k tomu rodina?

Lásku k turistice a k přírodě jsem zdědil po mém tatínkovi, který byl členem Klubu českých turistů, skautem a Sokolem. Učil přírodopis a tělocvik na gymnáziu a já jsem šel v jeho stopách. Vystudoval jsem v Olomouci pedagogickou a přírodovědnou fakultu a z pedagogiky jsem si udělal doktorát. Pětadvacet let jsem učil přírodopis a zeměpis na druhém stupni na Základní škole na Skálově náměstí, pak jsem dělal ředitele na Základní škole v Přemyslovicích.

ČTĚTE TAKÉ: Prostějov rozdal Ceny města za rok 2013

V turistice jste získal řadu odznaků a ocenění. Co vás na ní nejvíce baví?

Na turistice je hezké, že se dá provozovat v jakémkoli věku a je vhodná pro všechny věkové kategorie. Na pochody s námi například chodí paní, která má 83 let. Pochod je ze zdravotního hlediska to nejlepší, co může být, protože chůze je pro člověka přirozeným pohybem. Navíc při turistice se člověk i něco dozví. Pro turistu neexistuje sezóna, zkrátka vyjde za každého počasí.

Která místa v regionu by lidé určitě měli vidět?Karel Kotyza

Na Prostějovsku je celá řada krásných míst, která stojí za návštěvu. Pěkná procházka je například kolem přehrady na Plumlov, přes Vícov, Okluky a údolím pod Seč s konečnou na Malém Hradisku. Křížem krážem jsem také prochodil Velký Kosíř a je tam určitě více zajímavostí než jen rozhledna.

Mají lidé stále zájem o turistiku, jako tomu bylo před dvaceti či třiceti lety, nebo turistů ubývá?

Neřekl bych, že zájem o turistiku upadá, protože pravidelně chodících na pochody je pořád stejně. Běžně chodilo na pochod kolem tři sta lidí, ale pamatuji si na jeden pochod, který jsme organizovali s domem dětí v roce 1972. Pochod začínal ve Ptenském Dvorku, do kterého tehdy přijel vlak s osmi vagony tažený dvěma lokomotivami. Na startu tehdy stálo dva tisíc lidí, což byl rekord.

Chodíval jste běžně pochody dlouhé padesát i šedesát kilometrů. Který z nich pro vás byl nejnáročnější?

Nejnamáhavější byl pochod Uničovská padesátka, který vedl přes hřebeny Jeseníků. Mezi jednotlivými etapami bylo velké převýšení a výstup byl hodně náročný. Dnes už na tak dlouhé pochody sice nechodím, ale každé úterý vyrazím na vycházku, která je dlouhá maximálně patnáct kilometrů.

Máte prochozenou nejen Českou republiku, ale procestoval jste i cizí země. Kde jste byl nejdál?

Nejdál jsem byl v Santiagu de Compostela, což je poutní místo na západě Španělska. Šli jsme asi týden s tím, že každý den jsme ušli dvacet kilometrů. Celkem jsme měli v nohách 120 kilometrů. Jezdil jsem po Evropě a musím říct, že nejvíce se mi líbilo v Itálii. To je pro turisty ráj, protože Italové se k nim umí pěkně chovat. (ham)

Karel Kotyza

Narodil se v roce 1938 v Prostějově

Vystudoval Pedagogikou a přírodovědnou fakultu v Olomouci, z pedagogiky má doktorát

25 let učil na ZŠ na Skálově náměstí, poté dělal ředitele na ZŠ v Přemyslovicích

20 let byl předsedou Klubu Kosíře, 30 let byl ve výboru

30 let vedl Turistický oddíl mládeže, 20 let s nimi jezdil na vodu

Získal zlatý a bronzový odznak Pěší turista, jako jediný z Prostějova vlastní Čestný odznak Vojty Náprstka č. 1

ZE VZPOMÍNEK KARLA KOTYZY

Poslední válečné měsíce 1945

I když bylo jasné, že konec války je otázkou času, stále nad námi přelétávaly bombardovací svazy angloamerických letadel. Každý přelet byl avizován houkáním sirén. My jsme měli úkryt ve sklepě, který měl zvláštní nouzový východ na dvůr a byl propojený se sousedním domem. Dědeček vykopal na zahradě jakousi zemljanku, kde bychom se uchýlili v případě, kdy by náš dům byl zničený bombou, což se naštěstí nestalo. Při jednom z náletů jsem se ani neprobudil. Spal jsem v trokách v prádelně.

Hrával jsem si v zákopu na Určické ulici, kde jsem v ten čas bydlel u babičky, protože maminka byla v nemocnici. Odtud jsem také viděl letecký souboj nad městem. Proti leteckému svazu amerických bombardérů vystartovaly německé stíhačky z prostějovského letiště. Svaz však chránili stíhači, kteří se na Němce vtrhli a několik jich sestřelili. Viděl jsem, jak letouny hořely. Jednou jsme si hráli v Tovačovské ulici a viděli hořící letadlo letící k Držovickému kopci. Běželi jsme tam. Na místě byli však již němečtí vojáci a poručili nám, abychom sesbírali rozházenou munici.

Život a škola za Protektorátu

Protože naše školní budova na Kollárově ulici byla přeměněna na vojenský lazaret, mívali jsme vyučování na různých místech, nejčastěji v hospodářích. V roce 1945 jsme chodili do loutkového divadélka, které tehdy bylo v Lidovém domě na Vápenici. Když byl letecký poplach, propustila nás paní učitelka domů. Když jsme tak běželi po Olomoucké ulici, pustil pikot ostřelující trať, dávku z kulometu nad našimi hlavami. Hvízdání střel slyším dodnes.

Hlavní vyučovacím předmětem byla němčina a paní učitelka Bednářová dbala na to, abychom ji dobře ovládali. Její rákoska, se kterou nás bila, měla stálou pohotovost. Raději nám však bušila do zad. Spolužáka Kaplánka bila háčkem od kamen, mně rozbila hlavu dřevěným penálem, protože jsem udělal v sešitě kaňku.

Abychom se po válce tělesně vzpamatovali, dostávali jsme po lžících rybí tuk. Bylo to pro mne tak odporné, že dodnes nemohu ryby v oleji ani cítit. Ze zahraniční pomoci jsme (my chudší) dostali chlapecké oblečky. Kalhoty obleku byly na styl tehdy módních golfek, což se mně ale nelíbilo, chtěl jsem mít pořádné dlouhé kalhoty. Tento sen se mně vyplnil až po letech.

Doprava

Dopravu ovládaly koňské povozy, lidé jezdili autobusy a vlaky. Často byly potíže. Jednou jsem jel s rodiči z přehrady. V parném dni jsme se vecpali do starého malého autobusu a čekali dlouho na řidiče. Když konečně přišel, bylo vidět, že je úplně opilý. Průvodčí, který nám předtím prodal jízdenky, se postavil vedle řidiče a vyjeli jsme. Každou chvíli musel průvodčí zasahovat do řízení, když jsme jeli do příkopu či měl zastavit na zastávce. Řidič jen opilecky mručel a chvílemi nadával neznámému kamarádovi. Nakonec to dobře dopadlo a dojeli jsme na náměstí, kde byla konečná tohoto spoje.