Areálu vévodí polní kuchyně, odkud se ozývají hlasy a doprovází je vůně oběda.

„Máme tu čtyři družstva po přibližně deseti dětech. Ty spí společně v jednom stanu, aby se co nejrychleji seznámily a začaly pracovat jako tým," říká Petr Kučera. Vcházíme do jídelny, kde u stolu sedí skupinka kadetů. close Vojenský tábor Army Camp ve Skřípově zoom_in

„Jezdím sem už od svých pěti let, takže vím, co tu mám čekat," říká devítiletý Jan Bombera. Je členem skupiny, která má za úkol připravit suroviny na oběd a zajistit pořádek v táboře. „Nejradši mám výcvik se zbraněmi, ten je super," říká nadšeně.

Vojenský život na táboře si vyzkoušejí děti od dvanácti do sedmnácti let, ale jsou tu i výjimky.

„Jsou tu i mladší děti. Pokud jsou schopny se zapojit do fungování tábora, tak s nimi není problém. Tábor není extrémně drsný, takže je sem můžeme vzít," říká vedoucí. A má pravdu. Děti se tu nedočkají kopání latríny nebo nástupů v dešti, ale naučí se taktice a spolupráci.

„Snažíme se je naučit celý proces vojenské operace. Nejenom střílení, ale i rozhodování před akcí nebo nutnost se spolehnout na kamaráda vedle. To je základní předpoklad k tomu, aby jakákoliv akce vyšla. Dobrá příprava a spolehlivost," popisuje Kučera a vysvětluje mi, že jedna ze skupin je každý den vyčleněna jako služební. Starají se o úklid tábora, dodržují pořádek a drží stráž na bráně.

Zpoza nedalekých stromů se najednou ozývá zvuk střelby a rozkazy vedoucího.V akci je tam jedno z dětí, které si zkouší rychlý přesun mezi překážkami se zbraní. Ostatní z jeho oddílu ho pozorují a čekají, až na ně přijde řada. Každý z kadetů má vlastní airsoftovou zbraň a maskáče.

„Takže, tohle bylo na rozjezd. Chce si teď někdo zkusit trasu na čas?" ptá se jeden z instruktorů Ondřej P. Odvážlivec se najde. Pomalu si kontroluje zbraň, jestli má všechno, co potřebuje. Je připravený k akci. close Vojenský tábor Army Camp ve Skřípově zoom_in

Přesouvá se k první překážce a přikrčí se za ni. Ozývá se hvizd píšťalky a kadet vybíhá. Noha střídá nohu, oči pozorně sledují další překážku před ním. Představuje si, že je v akci a kolem něho létají kulky a kusy terénu. Lehký úsměv střídá pevné odhodlání. Mrštně se shýbá a počastuje neviditelného nepřítele několika přesně mířenými ranami. Neměl by šanci. Ze zákrytu vybíhá naposled a za lehkého poklusu zneškodňuje další cíl. Hvizd píšťalky ohlašuje konec.

„I když střílení není hlavní náplní, pořád se jedná o vojenský tábor. Takže si děti musí vyzkoušet i střelbu. Většinou v pohybu nebo při tematické činnosti. Tento rok jsme poprvé zavedli taktické čistění budovy," vysvětluje Petr Kučera. Jedna ze skupin se zrovna připravuje k zabezpečení budovy.

„Můžete si zkusit, jaké to je být rukojmím, kterého drží v nepřátelské budově," láká mě Kučera. Bez otálení souhlasím.

Jsme připraveni před budovou.

„Chci šest lidí, kteří si vezmou předek, další tři se postarají o zadní stranu budovy. Jakmile bude zabezpečená, ukážete přední skupině. Ta vykopne dveře, zajistí nepřítele a vysvobodí rukojmí," rozdává úkoly Ondřej P. Celá skupina se jde schovat do nedalekého lesa. Jakmile zajdou za stromy, tak z nich není vidět ani chlup. Mě mezitím můj věznitel odvádí do budovy. Vcházíme do temné místnosti bez oken, odkud je jediný východ, dveře. Ty se za námi zavírají.

Jak klečím na zemi a mám pušku přitisknutou k hlavě, začínám se potit. I když je to jen jako, cítím, jak se mi zrychluje tep a čím dál netrpělivěji čekám na záchranu. Najednou vidím, jak se před dveře pomalu sune stín. Ozývá se rachot a dveře se pod botou člena záchranného komanda bortí dovnitř. Hned zajišťuje prostor a mého věznitele. Za ním proudí do místnosti další, kteří mě zvedají ze země a odvádějí ven.

I když jsem byl vevnitř jen chvíli, slunce příjemně hřeje na obličeji a hned se cítím líp.

„Dobrá práce. Budova byla zkontrolovaná profesionálně a podezřelého jste zajistili rychle a bezpečně. Tak to má vypadat," chválí skupinu jejich velitel Ondřej. V akci kadetům vyhládlo, a tak je zvuk ohlašující oběd zastihne v nejlepší možnou chvíli. Já jsem rád, že už to mám za sebou.

Autor: Marek Keppert