Zdravotní sestra dětského oddělení prostějovské nemocnice malovala od útlého dětství. Její velkou motivací byla maminka, která uměla moc hezky malovat.

Ve škole ji pak v malování podporovaly učitelky. Stát se malířkou však neplánovala. Chtěla být veterinářkou.

Při studiích na Gymnáziu Jiřího Wolkera ji ale zaujala botanika, a nakonec se připravovala na Vysokou školu zemědělskou. Zkoušky na školu Marie Krchňáková složila, ale řekli jí, že upřednostňují kvůli mateřské žen a těžké práci, spíše muže, a na školu ji nevzali.

Podala si tedy žádost na obor Porodní asistentka do Jihlavy. Třídu zde pro změnu pro malý počet neotevřeli. Na poslední chvíli zvolila nástavbové studium v Kyjově pro arbiturienty gymnázií obor Dětská zdravotní sestra. Dnes Marie Krchňáková říká, že to tak vše mělo nejspíš být.

Říkáte, že kdybyste se dostala do zemědělství, možná, by vaše obrázky znala pouze vaše rodina a blízcí. Dokážete ještě dnes popsat, jak to vše začalo?Marie Krchňáková malovala na dětském oddělení prostějovské nemocnice

Před třiceti lety jsem začínala jako zdravotní sestra na prostějovské staré nemocnici, kde pro malování na stěny nebyly podmínky. Zkoušela jsem tam tedy malovat temperami na okna. Třeba na Vánoce jsem malovala sněhuláky a zvířata u krmelce. Ze skla to jde dobře umýt, takže jsem si říkala, že nemůžu nic pokazit. (smích) S malováním na stěny jsem v nemocnici začala až v roce 1993, kdy se otevíralo dětské oddělení na nové nemocnici. Bylo tady hodně volných bílých stěn, takže se to tu vybízelo. V tom roce už jsem měla nacvičeno malování na stěny i z pokojíčků svých dětí. První obrázek jsem zde na oddělení poprvé namalovala v nenápadné chodbičce. To kdyby se něco pokazilo, tak aby to nebylo moc vidět. (smích) Dnes je tam vchod do kardiologické ambulance. Vůbec původní obrázky tady už kvůli stavebním úpravám nenajdete.

Sotva děti vstoupí na dětské oddělení, mají možnost vidět obrázky známé z knížek i originály. Rozhodně nejde o žádné malé obrázky, ale jsou to obrazy zabírající i několik metrů. Kolik plochy zabírají vaše obrázky zde v nemocnici?

Je zde asi čtyřicet různých pohádkových výjevů, z toho je asi deset velkoplošných a zabírají přibližně 100 metrů čtverečních.

Na zdech oddělení jsou vidět mravenci, zajíci, žáby, příroda, holky a kluci v nadživotní velikosti. Co nejraději malujete?

Nejčastěji v mých obrázcích najdete zvířátka. Od malička ale ráda maluji hlavně květiny a zátiší. Na gymnáziu jsem se pak dostala se zátiším dál. Měli jsme volitelné předměty, a já jsem si zvolila výtvarnou výchovu. A to mě posunulo.Marie Krchňáková malovala na dětském oddělení prostějovské nemocnice

Pustíte k malování na stěny i děti?

Jelikož maluji temperou, která jde těžko zamalovat, k malování na stěny je nepouštím. Ony by ale na zeď přesto malovaly, takže si třeba berou pastelky a malují zároveň se mnou. Já na stěnu, děti na papír, nebo obkreslují obrázky ze zdi. Někdy mi říkají, co by si přály namalovat. Často je to krteček. Všechny pokoje už mám vymalované, ale právě s tím krtečkem mám rezervy třeba na pokoji devět, kde krtečka v autíčku malý pacient intenzivně přemaloval voskovkami. Tam jsme tedy nakonec obrázek museli seškrábnout. (smích)

Mnohé obrázky jsou originály, kde čerpáte inspiraci?

Maluji často to, na co si vzpomínám, že mi jako malé imponovalo. Když už přijde na věc, velice inspirativní jsou pohádky a bajky Vladimira Sutějeva. Zvířátka zde mají lidské vlastnosti, inspirující jsou samotné příběhy a namalovaná zvířátka se moc neliší od těch skutečných. Mají jen veselé výrazy. Na vyžádání jsem pak začala malovat krtečka, jehož éra mě zastihla až jako dospělou. Lákají mě však spíš složitější témata.

Maminky dnes dětem zdobí pokojíčky také obrázky z dětských knížek. Takovou pomůckou jsou šablony, ale dokonce jdou s moderní dobou a používají jako předlohu projektor. Jak na to jdete vy?

Žádná mřížka, žádná šablona, ani projektor. Často se mi smějí, ale třeba půl hodiny se dívám na stěnu a v duchu si promítám a říkám si, kde bude centrum výjevu. Přemýšlím také o tom, kde je nejvíce frekventované místo, a kde obrázek zaujme. Chci, aby obrázky zaujaly a potěšily každého člověka, proto je maluji právě na ta frekventovaná místa, a jsou tak už různě ´obouchané´ a podřené. Jinak si načrtnu obrázek nejdřív tužkou a používám plastickou gumu. I když mám náčrt hotový, ještě jej kolikrát předělám. Třeba náčrt obrazu mravenců jsem dělala sedm hodin. Rozvrhnout postavičky nebylo vůbec jednoduché. Vyměřování a kopírování by mě osobně zdržovalo. Nevycházím úplně podle předlohy, snažím se dát obrázku vždy něco svého.

V Prostějově je třeba ilustrátorka dětských knížek Tereza Skoupilová. Napadlo vás někdy, že byste opustila nemocnici a stala se také malířkou nebo ilustrátorkou?

Je pravda, že v dnešní době, kdy mají děti nespočet her a různých DVD a knih, mě překvapuje, že je mé obrázky ještě zaujímají, a velice mě to těší a nabíjí. Musím prozradit, že jsem se, díky své sestřenici, stala ilustrátorkou časopisu Nezbeda, kdy jedné paní, co do časopisu píše příběhy, kreslím obrázky. V současné době dodávám ilustrace k různým křížovkám a rébusům. Přiznám se, že mě ale některá témata neoslovují, a raději bych vymyslela něco svého, k čemu bych doplnila obrázky. Uvažovala jsem i o vlastní knížce. Minulý rok jsem byla přizvána k projektu vyhlášeném Mezinárodní zdravotnickou organizací Mějte čisté ruce a zachraňte lidské životy. Takže jsem měla možnost tvořit pro předškolní děti a přiblížit jim hygienu rukou jinak než byly zvyklé. Vymyslela jsem jednoduchý ilustrovaný příběh o ´bacilcích´ a o holčičce, která si na procházce zapomněla umýt ruce a snědla neumyté jablíčko, které našla u cesty.Pracovala jsem na tom asi měsíc. Vytvořila jsem 16 velkoplošných archů, které jsme odprezentovali v Mateřské škole na Rumunské ulici. Dětem se to líbilo a zase mi to řeklo, že bych zvládla vytvořit něco vlastního. Archy, které měly sloužit dál, se ale záhadně ztratily, což mě neskutečně mrzelo.

Když vám jenom náčrtek velkoplošných mravenců zabral sedm hodin, kolik času zabírá vytvořit tak velkou kresbu?

Stává se, že si musím na kreslení vzít i čtrnáct dní dovolenou. To se stalo například v případě, kdy jsem v Centru pro rodinu Prostějov na venkovní stěnu malovala Noemovu archu. Když kreslím tady v nemocnici, tak často musím práci přerušit, jednak kvůli vysoké frekvenci lidí nebo, když je nějaký pacient třeba s úrazem. To pak vše, lidově řečeno, balím. Práce na mravencích se například protáhla hodně přes sto hodin. Maluji dlouho, takže když mi někdo říká, abych se tím živila, musela bych malovat ve dne v noci. Chodí za mnou i rodiče, a tak maluji pokojíčky třeba dětem známých nebo ordinace prostějovských lékařů. V současné době pracuji na malůvce v čekárně ordinací Zdeňky Salloumové a Hany Zemánkové.