Člen prostějovské Dukly, rodák z Bratislavy působil na Hané od roku 1967 až do roku 1980. Následně se stal i ústředním trenérem reprezentačního výběru Československa.

Ivan Hoššo byl také jedním ze dvou přeživších prostějovských výsadkářů, při tragické nehodě v Bulharsku.

"Téměř kompletní družstvo Dukly Prostějov odjelo na VI. Mistrovství světa do Bulharska a v jeho závěru došlo 21. září 1972 na bulharském železničním přejezdu k srážce našeho autobusu s projíždějícím rychlíkem. Zahynulo 11 členů naší výpravy, zachránili jsme se pouze dva, já zkrvavený a Bedřich Chudoba, který pak už závodně skákat nemohl," vzpomínal před lety v exkluzivním rozhovoru pro Deník na hrůznou tragédii Ivan Hoššo.

Tehdy zahynuli vedoucí delegace Miloš Krška, člen delegace Jiří Stárek, pilot Jaroslav Havránek, trenéři Stanislav Blažej, Jaroslav Jehlička a parašutisté a instruktoři Václav Kumbár, Josef Pospíchal, Luboš Majer, Oldřich Varmuža, Jaroslav Svoboda a František Sležuk.

"Všichni, kromě mě, byli ženatí, i s dětmi… V Bulharsku jsme měli za sebou další významné úspěchy, vítězem individuální soutěže byl Oldřich Varmuža, třetí místo si zasloužil Bedřich Chudoba, družstvo Dukly Prostějov ve složení Kumbár, Pospíchal, Chudoba, Majer a Hoššo získalo stříbrné medaile," vyjmenoval na jaře roku 2018 poslední úspěchy týmu Ivan Hoššo.

Ivan Hoššo byl v roce 2007 uveden do Síně slávy prostějovského sportu. 

---

Exkluzivní rozhovor s Ivanem Hoššou pro Prostějovský deník (duben 2018)

Přežil tragédii prostějovských parašutistů v Bulharsku

Prostějov – Přinášíme vám rozhovor s vynikajícím parašutistou Dukly Prostějov, kterým byl Ivan Hoššo. Narodil se 23. srpna 1948 v Bratislavě. Má za sebou víc než pět tisíc seskoků. Když jsem vystoupal k jeho bytu ve čtvrtém poschodí, udýchaný jsem mu řekl, že v minulosti mohl klidně se svým padákem skákat z okna obývacího pokoje… Ale, nyní již k našemu rozhovoru:

Pane Hoššo, vaším prvním sportem v dětství parašutismus jistě nebyl.
Samozřejmě že ne, začal jsem s kluky s plaváním, atletikou, házenou. Probíhaly školní soutěže, zkoušel jsem, co bylo třeba. Bylo nás sedm sourozenců, ke sportu jsme měli dobrý vztah všichni. Ale pozor, parašutismus mě začal zajímat už v mých deseti letech!
Jak k tomu došlo?V Bratislavě se konalo mistrovství světa, byl jsem mezi diváky a rozhodl jsem se, že až budu dospělý, budu skákat také. Po absolvování základní školní docházky jsem se vyučil opravářem obráběcích strojů, následně jsem nastoupil ke studiu na bratislavském gymnáziu. Maturoval jsem ale na gymnáziu prostějovském, ale to předbíháme…

Tak, tedy, ještě zpět.
Už v mých už patnácti letech jsem byl mezi členy bratislavského parašutistického oddílu, v šestnácti jsem absolvoval první seskok. Před nástupem na vojnu jsem se zúčastnil parašutistických závodů na Slovensku, viděl mě tam trenér Dukly Prostějov Stanislav Blažej a řekl mě, že když na sobě ještě zapracuji, půjdu na vojnu do prostějovské Dukly. Tak jsem plaval, běhal, zvyšoval kondici a v říjnu 1967 jsem už byl na prostějovském letišti u trenérů Stanislava Blažeje a Jaroslava Jehličky.

Jak jste byl v prostějovském kolektivu spokojen?
Velice. Ocitl jsem se mezi vynikajícími borci, jakými byli například Václav Kumbár, Josef Pospíchal, Bedřich Chudoba, Luboš Majer, i další, měli za sebou už množství vynikajících výsledků i na světových soutěžích. Se mnou přibyli do týmu další vojáci základní služby, Jaroslav Šlambor, Oldřich Varmuža, František Sležuk, Jaroslav Svoboda. Byla zde řada titulů mistrů světa v soutěžích jednotlivců i družstev, systematická náročná příprava přinášela ovoce. Všichni jmenovaní tvořili hlavní kádr družstva až do osudného roku 1972…

Ano, došlo k tragické události.
Téměř kompletní družstvo Dukly Prostějov odjelo na VI. Mistrovství světa do Bulharska a v jeho závěru došlo 21 září 1972 na bulharském železničním přejezdu k srážce našeho autobusu s projíždějícím rychlíkem. Zahynulo 11 členů naší výpravy, zachránili jsme se pouze dva, já zkrvavený a Bedřich Chudoba, který pak už závodně skákat nemohl. Zahynuli vedoucí delegace Miloš Krška, člen delegace Jiří Stárek, pilot Jaroslav Havránek, trenéři Stanislav Blažej, Jaroslav Jehlička a parašutisté a instruktoři Václav Kumbár, Josef Pospíchal, Luboš Majer, Oldřich Varmuža, Jaroslav Svoboda a František Sležuk. Všichni, kromě mě, byli ženatí, i s dětmi… V Bulharsku jsme měli za sebou další významné úspěchy, vítězem individuální soutěže byl Oldřich Varmuža, třetí místo si zasloužil Bedřich Chudoba, družstvo Dukly Prostějov ve složení Kumbár, Pospíchal, Chudoba, Majer a Hoššo získalo stříbrné medaile.

Zúčastnil jsem se jako sportovní novinář posledního loučení se zemřelými na nádvoří prostějovských kasáren, bylo to nepopsatelné…
Na rozkaz ministra národní obrany jsem musel navštívit všechny rodiny zemřelých s vyprávěním, jak k tragedii došlo. Bylo to pro mne hrozné…
Obměněný tým prostějovské Dukly pokračoval.
Přišel Ivo Skoták z Brna, se mnou byli dalšími členy Václav Hynek, Jaroslav Šlambor, Jaroslav Florián, Jiří Studený, Jindřich Kubík, Miroslav Žabokrecký, Josef Pavlata, Jaroslav Koribský i další. Na předchozí i světové úspěchy navázali a vynikající je prostějovský parašutismus i dnes.

Jaká byla vaše následující činnost?
V Dukle jsem závodil dvanáct roků, pak jsem byl do roku 2003 náčelníkem padákové záchranné služby v Přerově, Praze, Trenčíně a Bratislavě. Jako pozorovatel jsem jezdil do NATO v Bruselu, získával zkušenosti a přednášel, i v Kanadě a USA. Chtěli nás učit co jsme již dávno uměli, měli nás za nějaká „béčka“. Je pravda, že oni měli zkušenosti z válek, to my ne.

Autor rozhovoru: Vlastimil Kadlec