Sociální ubytovna hotelového typu, jež stojí v Kostelecké ulici 17 v Prostějově, přestane již za několik měsíců fungovat. Radnice, která je vlastníkem tohoto zařízení, hlásí, že se postará o maminky s dětmi, které tam žijí. Kam se podějí ostatní partaje, to vedení města neřeší. Podle jedné z žen, jež v domě žije, hrozí, že tamní muži skončí v azylovém centru, ženy pod mostem a děti v ústavech.

„Ze zákona máme povinnost, ostatně jako všechny obce třetího stupně, postarat se jen o matky s dětmi, a to v rámci jejich sociálně právní ochrany. Zajistíme jim tedy bydlení v domě v prostějovské Pražské ulici a hledáme pro ně i další nemovitosti. Celkem tak ubytujeme dvacet až pětadvacet těchto neúplných rodin. K ostatním nájemníkům však žádné povinnosti nemáme,“ prohlásil před nedávnem prostějovský starosta Jan Tesař.

Maminky obývající „dům hrůzy“ by tedy měly mít jistotu, že je „nevykopnou“ na ulici. Co si však myslí o postoji města ostatní? „Lidi jsou naštvaní. Vůbec nikdo z radnice se s nimi totiž nebaví, informace o dění okolo ubytovny mají pouze z tisku. Netuší, co s nimi bude,“ popsal situaci Viliam Hangurbadžo, zaměstnanec prostějovské pobočky humanitární organizace Člověk v tísni, která sídlí ve stejné budově jako ubytovna v Kostelecké ulici.

Zmínil se, že v ubytovně bydlí zhruba dvacítka maminek s dětmi a stejný počet úplných rodin.

Jednou z nájemnic je i žena romské národnosti, jež si nepřála být jmenována, protože má obavy z možných problémů s městskými úředníky. Popsala Deníku, v jakých podmínkách nyní v Kostelecké ulici 17 žije a z čeho má největší obavy. „V domě bydlím už několik roků. V jedné místnosti nás žije šest. Já, druh a děti.

Protože nám řekli, že v bytě nemůžeme mít vlastní nábytek, tak nám tam radnice dala skříň, dvě válendy, stůl a dvě židle. Nedovolili nám přidat si další postel, tak spím s přítelem na zemi. Za bydlení platíme pět tisíc jedno sto korun za měsíc.“ Je prý bez práce, stejně jako její partner. „Dřív jsem dělala ve sklárnách. Můj druh donedávna pracoval u AMF Reece, ale propouštěli tam,“ dodala. Tvrdí, že když ji někam úředníci „pracáku“ pošlou žádat o zaměstnání, tak ji vedení firem odmítá. „Vidí cikánku a řeknou, že místo je už obsazené,“ pokrčila rameny.

Pokud by ji radnice vyhodila na ulici, má strach především o děti. „Sociálka by mi je totiž hned sebrala, a to nechci. K sestře jít nemůžu, ta má taky spoustu dětí. Zkoušela jsem se už ptát v realitní kanceláři na nějaké bydlení, ale řekli mi, abych zaplatila tříměsíční zálohu za nájem a služby. Dělalo to třicet tisíc. Takové peníze nemám a půjčovat si nechci, vím totiž, kolik bych musela zaplatit navíc,“ popsala.

Zástupce humanitární organizace Člověk v tísni Hangurbadžo vidí hlavní problém v tom, že Prostějovu chybí aktuální a jasná koncepce, jak pomoci chudým lidem v bydlení. Navrhuje řešení. „Ti, kteří se ocitnou bez střechy nad hlavou a nemohou si dovolit tržní nájem, by mohli jít do městské ubytovny. Pokud budou řádně platit nájem, pak by mohli za nějakou dobu získat městský byt a po pár letech jít třeba bydlet do domu s tržním nájmem,“ popsal cestu, kterou označil za stupňované bydlení.

Podle něj jsou zaměstnanci organizace Člověk v tísni ochotni s městem na vytvoření podmínek, ve kterých by lidé nekončili pod mostem a děti v ústavech, spolupracovat.

Má radnice o takovou koncepci zájem, řeší nějak, co bude s dotčenými partajemi, dokáže lidem z ubytovny poradit, co dělat a kam se obrátit až ubytovna zanikne? Prostějovský deník se s těmito i dalšími otázkami obrátil na Jaroslava Svozila, šéfa odboru sociálních věcí města Prostějova. Ten odmítl odpovídat po telefonu a vyžádal si otázky elektronickou poštou. Po jejich obdržení nás pak bez komentáře odkázal na mluvčí radnice Janu Gáborovou.

„Město se postará o všechny nájemníky hotelové ubytovny Kostelecká 17, kteří mají právní nárok na bydlení. Situaci ostatních obyvatel hotelové ubytovny budeme řešit individuálně dle možností města,“ vyjádřila se krátce Gáborová a obešla tak přímé odpovědi na odeslané dotazy.