Ctibor a pan Sadílek je snímkem vypovídajícím o dramatickém setkání dvou zcela odlišných lidí v nemocničním pokoji. Jan Kobler k němu napsal i scénář.

Čím vás Jan Kobler oslovil, že jste přijali nabídku hrát v jeho studentském filmu Ctibor a pan Sadílek?

Lábus: Honzu Koblera jsem samozřejmě předtím vůbec neznal, ale svou zvláštní posedlostí, kterou v sobě má, si mě získal. Bylo to ateliérové cvičení, ale přitom to, myslím, o něčem vypovídalo. Mělo to ambici jít nad rámec cvičení. Už ve scénáři byl pokus o nějaké sdělení, a to je vždycky důležité.

Deutsch: Jeden společný projekt jsme s Honzou dělali již v roce 2003. Tahle nabídka přišla na jaře roku 2006. Oslovil mě scénář, který se sice postupně měnil, asi o sto osmdesát stupňů, ale vždy jsem v něm našel něco, proč roli neodmítnout.

Ztotožnil jste se v něčem s postavou Sadílka/Ctibora nebo je vám ten člověk úplně cizí?

Lábus: Musím říct, ale nechci to zakřiknout, že jsem byl v nemocnici naposledy ve dvou a půl letech, když mně operovali kýlu. To jsem tenkrát u babičky zvedl žehličku, takovou tu těžkou krejčovskou. Takže od té doby jsem v nemocnici nebyl. Ale jak bych se tam choval? Jestli jako pan Sadílek, tak to je teda velkej otazník (smích).

Deutsch: Ctibor mi cizí rozhodně není. Je mi blízký mnoha svými postoji a přístupy k jistým věcem. Ale k tomu, co udělal, doufám, u mě v budoucnu nedojde. Dále se lišíme vztahem k literatuře, neboť ruští klasici patří, spolu s dílem Jaroslava Foglara, k mým nejoblíbenějším.

Jak se vám dvěma, jako profesionálnímu a amatérskému herci, spolupracovalo?

Lábus: Aleš byl perfektní, velmi dobře vybraný režisérem, protože se z Prostějova samozřejmě znají. Profesionální nebo amatérský? Zde se to stíralo, neboť v tomto případě šlo o perfektně vybraný typ a myslím, že se s tím Aleš vyrovnal také velmi dobře.

Deutsch: Spolupráci si nemohu vynachválit. Takových profesionálů jako Jiří Lábus je u nás žalostně málo. Mnozí rádoby umělci by si z jeho skromnosti měli něco vzít. Za celou dobu pětidenního natáčení se mi nestalo, že by z jeho strany přišel nějaký hvězdný manýr. Viděli jsme se potom párkrát i v průběhu roku a vždycky to bylo, alespoň z mého pohledu, vydařené.

Nastal během natáčení nějaký den, kdy vás to neobyčejně bavilo, a naopak den, kdy byste s tím raději sekli?

Lábus: Takhle to nemůžu vůbec říct. Snažil jsem se, protože jsem věděl, že ti mladí lidé na této školejsou neuvěřitelně pracovití a zapálení pro věc, což se samozřejmě přeneslo i na mě. Navzájem jsme to na sebe pak přenášeli. Bylo to pro mě opravdu velmi zajímavé setkání s nadanými mladými tvůrci.

Deutsch: Ano, takovým dnem, kdy mě to nesmírně bavilo, byl pro mě každý.

Je Jan Kobler spíše pohodový režisér nebo despota, který herce nenechá ani najíst?

Lábus: Jde si hodně za svým cílem, velice urputně. Ví, co chce sdělit, a nemá rád žádné kompromisy, což máme společné, tedy mi to bylo sympatické.

Deutsch: Jan jde po každém milimetru a tohle mi naprosto vyhovuje. Na své okolí jsme oba podobně nároční. Nevyhovují mi prodlevy, a když už nastanou, měly by být vyplněny opět jinou prací, což v případě našeho natáčení tak bylo. Ale hladový jsem večer ze studia určitě neodcházel.

Jak jste spokojeni s výslednou podobou filmu?

Lábus: Je velice čistě natočený, až s jistou asketičností, která se právě k tomuto příběhu hodí. Často dnes u českého filmu ani nevíte, jestli jde vůbec o film nebo o televizní inscenaci, je to kolikrát upovídané, ale tady není přebytek slov a co se má sdělit obrazem, to se sdělí obrazem, což je dobře, protože film je vizuální záležitost. A to se mi na tom líbilo, že je to opravdu film.

Deutsch: Řada povedených záběrů, podle mého mínění,se ve filmu neobjevila. Ale od toho je tu režisér, aby on určil celistvost díla a rozhodl, co konečná podoba bude obsahovat a co ne. Takže v zásadě spokojený jsem.

Měli jste předtím s podobným studentským projektem zkušenosti nebo jste se práce s takto mladým štábem spíše obávali? A měli byste chuť si to zopakovat?

Lábus: S famákama jsem točil hodněkrát, tak jsem věděl, že třeba technické podmínky tam nejsou zrovna dokonalé a finančně jsou na tom chudáci špatně, že to vůbec není jednoduché. Ale vždycky jsem hrozně rád, když můžu v něčem těmto mladým lidem pomoct, pokud mám tedy čas. Budu rád nadále participovat na nějakých dalších projektech posluchačů FAMU.

Deutsch: Jisté zkušenosti jsem měl. Co se týče práce se začínajícími tvůrci, obavy nebyly. Pokud se nějaké objevily, tak spíše související s mou osobou, že úkol, který přede mě Honza postavil, prostě nezvládnu. Ten týden je pro mě nezapomenutelný (smích). A půjde-li vše tak, jak má, možná si to brzy i zopakujeme.

Těšíte se do Prostějova nebo je to pro vás spíš povinnost v rámci prezentace filmu?

Lábus: No upřímně řečeno… Já mám takových povinností, skoro každý den mám představení, takže těšit se? Těším se, že se setkám s lidmi z toho filmu, na ně se samozřejmě těším. Cestuji často, mívám hodně i zájezdová představení. Ale jsem rád, že se v Prostějově ten film uvede, protože je to rodné město Honzy, ať vidí místní lidi, že mají talentovaného kluka vedle sebe, že žijí s talentovaným člověkem. A proto rád přijedu, abych tam film prezentoval.

A jak se na premiéru ve městě, kde bydlíte a leckdo vás zná, těšíte vy?

Deutsch: Na premiéru v mém rodném městě se těším moc. Také proto, že účast přislíbila řada mých blízkých, kamarádů a známých. A co nejsrdečněji zvu i čtenáře.

Zdeněk Janál