„Je to vůbec poprvé. Uvidíme do budoucna, jestli úsek zvětšíme,“ uvedl za pořadatele Bronislav Mlčoch.

Exkurze začínala na Husově náměstí, pod nímž kdysi povrchově vedená strouha prochází.

„Na přelomu 19. a 20. století začaly úvahy o svedení vody do podzemí. Šířil se tehdy odsud zápach, Mlýnský náhon byl zdrojem nemocí,“ dozvídáme se na úvod při tom, když si nasazujeme helmy a také nepromokavé oblečení, které je ovšem také poměrně neforemné.

Ne nadarmo jej jeden z hrstky přítomných nazývá skafandrem. Otázka toho, kudy se do podzemí spustíme, pak byla vyřešena záhy. Krátce po seznámení s historií místa se spouštíme k poznávání podzemí. Ne zrovna čisté vody je zde zhruba po kotníky.

A i když jsem na povrchu žertoval, že se jdeme do kanalizace ohřát, z žertu se vyklubal fakt. Dole bylo tepleji, navíc po zápachu, aspoň zprvu, nebylo ani památky.

Po upozornění, že to může klouzat, se tak vydávám ve skupince sedmi lidí do nitra prostějovského podzemí.

„V případě přílivové vlny, vy neplavci, se rychle potopte, abyste těm druhým nepřekáželi,“ slyším vtipkování.

Pobyt v podzemí se ale ukazuje jako bezpečný. Žádná vlna, žádná zima, hodnoty vzduchu měří zaměstnanec vodáren nepřetržitě – důležité není jen množství kyslíku, ale také sirovodík či metan.

Dostává se i na zkoušku tmy. A to naprosté. Ukazuje se, že bez člověka bychom byli úplně ztracení. Jedině pískot myši, kterou v půlce trasy potkáváme, by nás mohl někam dovést.

Ryby, které prý tudy plavou, naopak nevidíme. To už ale cesta pod Prostějovem končí, vylézáme za kolejemi u Vitany. Nehledě na poletující sníh, jsem za čerstvý vzduch rád. Od podzemí si dám načas pohov.