Prologem k tomuto tragickému závěru prusko – rakouské války v roce 1866 bylo v okolí Prostějova shromažďování vojska. O něm nám zanechal zprávu kronikář obce Otonovic: „V měsíci květnu úřady cís. – královské daly sepsati koňský dobytek, aby jak později mohly naříditi na přípřež neb na fořpon a právě v brzkém čase bylo viděti tyto následky, neboť celá Morava byla pokrytá vozy s císařskou spíží, totiž ovsem, senem, vínem, moukou, luskovinou, solí a tak dále, vše co jen možná v největší míře, takže se zdálo, že musí celý svět býti vzhůru nohama a právě tomu bylo tak, neb celé Čechy, Rakousy, Moravu a část Uher bylo viděti na Moravě do Čech táhnouti, a vojska přes naši krajinu bylo vidět bez přetržení jeti, ale jen samou kavalerii, nebo pěší jeli po mašině.“
Kavaleristé projíždějící přes prostějovsko byli podle kronikáře z Otaslavic „mužové stateční a veselé mysle, pravíce, že Prajza obříslama zaženou. Když ale přišel raport, že mají šable brousiti nebylo jim více do smíchu a vol nevol museli, jak vojenská povinnost káže jíti na Prajza.“
Tažení k obraně severních hranic se však změnilo v krvavou porážku a zmatený ústup. „Bylo to smutné podívání na to vojsko nebo byla v něm všechna sorta, totiž myslivci, infanterie, Italiáni, něco hulánů, kanonýřiu fořpony a tak dále; ale neměli žádnou z věcí pohromad, jeden měl kvér, druhý tele pryč, neb jak se říká tornistru, jiný čepku, ten zase klobouk, každý jak utekl… Byli do Přerova na pochodu k sestavení odesláni,“ popsal prchající vojsko otonovický kronikář.
Za Rakušany se valili Prajzové
Předcházela je hrozivá pověst, proto obyvatelé prchali i s jídlem a dobytkem do lesů, kde se pak dlouhé dny skrývali.
Pruští vojáci byli lační především po jídle. Ve Stichovicích hned po příchodu snědli a vypili všechno tak dokonale, že druhý den nebylo ve vsi krom dobytka do čeho kousnout. Dokonce prý pili i rozpuštěné vápno, o kterém si mysleli, že je to kysané mléko. V Podivicích vyjedli stařence celou díži kynoucího těsta na chleba. V její rodině se ještě po téměř sto padesáti letech vypráví, jaký měli hlad.
Střelba byla slyšet 15 kiláků daleko
Prusům se rakouské vojsko postavilo na vážnější odpor ještě 15. července v bitvě u Tovačova. Až patnáct kilometrů daleko bylo slyšet dělostřelbu. „Rána ranu stíhala, ba i lidský křik slyšán byl, jak na sebe hnali,“ zapsal otaslavický starosta Štěpán coufal na stránky obecní pamětní knihy.
Odpor Rakušanů však byl marný, museli znovu ustoupit. Svým hrdinsrtvím však zřejmě zachránili Vídeň od obsazení a přispěli k tomu, že 27. července byl v Mikulově podepsán mír.
V Prostějově vystavili Prusové po bitvě sedmnáct děl, o která připravili Rakušany u Klopotovic. Na trávníkách padla do zajetí také jejich obsluha se vším, co k dělům patřilo, tedy s koňmi, kárami, prachem a střelivem.
Dochovala se i fotografie této kořisti dovezené do prostoru dnešního Poděbradova náměstí. Jde zároveň také o první fotografický snímek Prostějova. (pam)
