Rodinnou zahradnickou tradici založil Dimitar Atanasov v bulharské Zlatné Dobruži.

"Tu ovšem tenkrát obsadili Rumuni a původní obyvatele vyhnali. Museli se uchýlit do vnitrozemí, kde dostali dvě stě hektarů půdy, krávu a koně, aby mohli pracovat. Děda tak v Basarbovu prakticky z ničeho vybudoval zahradnictví, které dávalo práci deseti vesnicím," nabídl pohled do historie vnuk Dimitr Atanasov a pokračoval: "Děda měl čtyři děti, z toho dva syny. Staršího Tanase poslal vyučit do Francie na květináře-ovocnáře. Můj táta Petar se vyučil u největšího zelináře v Německu."

Jedenáct dnů v díře

Zlaté časy pro rodinu Atanasovů skončily po druhé světové válce s příchodem komunistů k moci.

"Potřebovali založit kolchoz a ten bez mého dědy nemohl existovat. Měl obrovský vliv a autoritu. Soudruzi si ale poradili. V lednu ho nahého strčili do pět metrů hluboké díry a nechali na něj padat sníh. Po jedenácti dnech, aby nezdechl, tak jim to podepsal a do půl hodiny měli družstvo," líčí s pohnutím vnuk.

Směr pohraničí

Životní cesta Atanasovů nabrala směr Československo. Ani tam ale neměli na růžích ustláno.

"Můj otec Petar sem přišel v roce 1946 osídlovat pohraničí. Jako zemědělský dělník se přistěhoval do tehdejšího Vogelseifen, což je dnes Světlá Hora na Bruntálsku. Našel si tam ženu a jelikož byl zahradník, tak se přestěhovali na Hanou do Prostějova. To bylo v roce 1950," popisuje Dimitr Atanasov a mluví dál: "Po dvou letech šel ale na operaci s banálním slepým střevem a voperovali mu tuberkulózu pobřišnice. V podstatě tak ze zdravého chlapa udělali kripla."

Soukromníci v socialismu

Tuhý kořínek Atanasovů se ale zadusit nenechal.

"Táta se sebral a jel do Prahy na bulharský konzulát. Vymohl si tam, že je schopný se uživit s rodinou sám. V podstatě tak v době, kdy všichni tady s podnikáním končili, oni začínali," komentuje vznik rodinné firmy Dimitr Atanasov.

Zahradnictví Atanasov tak funguje v Prostějově od padesátých let minulého století až do dneška.

"Celé roky jsme naše výpěstky prodávali na trhu nebo si lidé chodili k nám domů. Museli jsme také dělat květák na dodávky. Když dostal otec předepsaných šedesát tisíc květáků ročně za výkupní cenu patnáct haléřů, tak jsme museli přežívat z toho, co jsme prodali na dvoře," ohlíží se za svým dětstvím Dimitr a přidává: "Byli jsme tři sourozenci, nesměli jsme ale chodit do školní jídelny ani družiny, protože jsme byli v podstatě mimo zákon."

Po sametu pokračovali

Dimitr převzal otěže rodinného podniku po sametové revoluci.

"Maminka mi předala zahradnictví v roce 1990. Reálně to už vede můj syn Petr, který je tak čtvrtou generací. Pořád je to ale moje firma," pokračuje ve vyprávění Dimitr a s úsměvem glosuje i současnou situaci.

"Fungujeme sedmdesát let bez přestávky, přežijeme tedy i koronavir."

Likvidační nouzový stav

Nouzový stav však chod zahradnictví omezuje.

"Naše produkce je směřována na prodejní výstavy a trhy, které jsou teď zakázané. Snažíme se tak přitáhnout zákazníky přímo k nám do provozoven. Chceme tímto způsobem alespoň část produkce zachránit," nastiňuje současné potíže Dimitr a přemýšlí dál: "Nejvíce nám chybí Floria Kroměříž. Tam už máme za ty roky takové jméno, že prodáme obrovský objem zboží. Situace je zkrátka likvidační. My děláme kompletní zahradu, máme tu sazenice v řádech tisíců. Děláme kompletní zeleninu, balkónové květiny i letničky. Musíme mít všechno, jinak bychom se neuživili."

Prodej ze skleníku

Určité uvolnění vládních zákazů umožní i zahradníkům veřejný prodej. Obří skleníky poblíž říčky Romže v těsné blízkosti držovické pálenice, budou také otevřeny veřejnosti.

"Měla by být otevřená tržnice, my od pondělí 20. dubna plánujeme celotýdenní prodej přímo v naší provozovně v Držovicích. S výjimkou nedělí, tu budeme každý den od devíti do sedmnácti hodin," uzavírá poutavé vyprávění Dimitr Atanasov.