V prvorepublikové armádě dosáhl hodnosti nadporučíka. Jako voják se nikdy nesmířil s okupací Československa. Jeho cesta do války začala v roce 1940 útěkem do Jugoslávie přes Maďarsko.
Na strastiplnou cestu vzpomínal před více než čtyřiceti lety jeho spolubojovník Jan Toncar:
„V zahraničí si zlomil nohu, tak jej museli přes hranice do Jugoslávie přenést. Dohonil jsem ho v Bělehradě. Když jsme vytvořili jednotku asi třiceti uprchlíků, byl Václav Reitinger jmenován jejím velitelem. Poté nás transportovali do Sýrie. Po příjezdu do Bejrútu musel Václav znovu do nemocnice, čímž se opozdil jeho odjezd do Francie.“
Když se nakonec Václav Reitinger do Francie dostal, nastoupil v Montepellier jako velitel radiočety. Po pádu Francie odvedl jednotku spolu s jinými důstojníky do Velké Británie, kde byl posádkou v Cholmondeley. Zde působil opět jako velitel radistů.
U svých mužů byl velmi oblíben. Proto jednotka s velkou nelibostí nesla, že jej při povyšování pravidelně opomíjeli. Nakonec jej však jeho vojáci do vyššího velení prosadili.
Při spojenecké invazi po otevření západní fronty se zúčastnil jako velitel spojovací roty československé samostatné obrněné brigády bojů u Dunkerque a později obsazování jižních Čech. Za svou statečnost byl vyznamenán mimo jiné záslužnou medailí prvního stupně.
Václav Reitinger se však z návratu do osvobozené vlasti dlouho netěšil. Po skončení války dostali vojáci krátkou dovolenou k návštěvě svých rodin.
„Václav odjel do Nezamyslic, kde zřejmě byla jeho maminka,“ vzpomínal Jan Toncar na okamžik, kdy svého přítele viděl naposledy živého.
Z Nezamyslic se vydal Václav Reitinger i se svou matkou autem za svým otcem. Při cestě směrem na Kroměříž však měli autonehodu. Její jedinou obětí se stal major Václav Reitlinger a stal se tak navždy hrdinou.
Uznání jeho bojové činnosti se mu dostalo až v roce 1992, kdy byl povýšen na plukovníka in memoriam.
