Promluví v Prostějově o zmizelých Židech kameny?

Tento celoevropský projekt má původ v Německu a nese jméno Stolpersteine. To je v přesném překladu kámen, o který se klopýtá, v češtině se jim však přezdívá Mluvící kameny či kameny zmizelých.

S myšlenkou přišel německý výtvarník Gunter Demnig, který v roce 1995 umístil první kameny v ulicích Kolína nad Rýnem, následoval Berlín a další německá města. K dnešnímu dni bylo položeno přes 23 tisíc kamenů ve stovkách evropských měst. Všechny kameny vyrábí Gunter Demnig na základě objednávky od místních realizátorů. Gunter kameny také osobně pokládá. Celý projekt je financován různorodě, převážně ale ze sponzorských darů, dotací od místních úřadů a organizací. V českých zemích organizuje pokládání kamenů občanské sdružení Stolpersteine CZ.

V Prostějově je jedním z aktivních dobrovolníků nadace Terezínské iniciativy, pro jejíž stránky www.holocaust.cz hledá a identifikuji fotografie prostějovských obětí holocaustu, Ivan Čech. A ten si myslí, že by připomínky obětí bezpráví měly být i v Prostějově.

Proč myslíte, že by tyto „Stolpersteine“ měly být i v ulicích našeho města?

V Prostějově před druhou světovou válkou žila početná židovská komunita, která město pozvedla nejen v oblasti průmyslu, ale například i ve sportovní oblasti díky činnosti spolku Makkabi. Tam se podle pamětníků hrál před válkou velmi kvalitní fotbal i tenis. Dnes však po těchto lidech nezůstalo ani památky. Více než patnáct set lidí se z transportů už nevrátilo.

Myslím, ze tohle je to nejmenší, co by se mohlo pro tyto oběti či celé vyvražděné rodiny udělat.

Jaký je vlastně smysl těchto miniaturních pamětních desek?

Jsou to pamětní kameny, připomínající oběti holocaustu, které se pokládají před dům, z něhož byl dotyčný člověk nacisty deportován do koncentračního tábora a tam zavražděn. Mohou ale připomínat i jiné oběti bezpráví, v poslední době čeští organizátoři projektu uvažují i o připomenutí obětí třetího odboje. Na kamenech by se tak mohla objevit i jména lidí, kteří zemřeli v komunistických věznicích, popravených nebo obětí násilné kolektivizace.

Jak vlastně takový „mluvící kámen“ vypadá?

Všechny jsou stejné – betonová kostka o hraně deset centimetrů s mosazným plechem, který je pevně uchycen do betonu tak, aby nebylo možné jej odtrhnout. Nápis je také normovaný. Obsahuje jméno a příjmení, datum narození, datum deportace a datum a místo úmrtí.

Patnáct set kamenů se v prostějovských ulicích asi neobjeví. Kdo je tedy dostane jako první?

Především by to měli být ti, jejichž příbuzní ještě žijí, ať už tady, nebo třeba v Izraeli. Nebo ti, na které má ještě alespoň kdo vzpomenout. Myslím, že kámen by si určitě zasloužil průmyslník Bruno Winter, který významně obohatil sbírky prostějovského mu­zea.

Kameny asi nejsou zadarmo, myslíte, že se podaří získat na ně peníze?

Jeden kámen přijde na devadesát pět euro. Doufám, že se najdou sponzoři, kteří si ten „svůj“ kámen koupí. Nebylo by špatné, kdyby si třeba i středoškoláci pořídili takový památník, o který by se potom starali. Myslím, že by to mnoha mladým lidem pomohlo lépe nahlédnout do historie svého města. (pam)

Kdo byl Bruno Winter?