Pocházel z Olešnice, což je asi padesát kilometrů od Prostějova, a toužil se stát leteckým konstruktérem. Když mu bylo sedmnáct let, přihlásil se do školy leteckého dorostu při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově.

„Do místní pilotní školy jsem nastoupil v říjnu 1935 a strávil jsem tu dva roky," vzpomínal Zdeněk Škarvada, který začal s pilotním výcvikem v květnu 1936. Tehdy ještě netušil, že někdy půjde do války, ani že se po návratu do vlasti bude nucený živit jako havíř.

Prvního září 1938 byl jmenován polním pilotem letcem, ale po okupaci Československa ho z armády propustili. Za pár měsíců odjel vlakem do Ostravy a chtěl se dostat za hranice. Odešel do Polska, kde létal se svým kamarádem Josefem Františkem z Otaslavic, brzy však zemi opustil a pobýval v Rumunsku, na Ukrajině, v Sovětském svazu, Turecku a Egyptě. Lodí kolem Afriky se dostal do Velké Británie, kde ho přijali do Britského královského letectva (RAF). Byl přidělený k 310. čs. stíhací peruti, kde měl zajišťovat bezpečnost lodním konvojům.

4. února 1942 musel kvůli závadě motoru opustit letoun Spitfire a na padáku přistát do ledových vod kanálu La Manche.

„Celým tělem prostupuje ledový chlad, který ochromuje tělo kousek po kousku. Běžný válečný příběh s běžným koncem. A přesto něco hluboko uvnitř volá a křičí: Keep floating – Pokračuj a nikdy se nevzdávej," popsal Zdeněk Škarvada jednu z nejtěžších chvil ve svém životě.

V zajetí

Příběh posloužil režiséru Janu Svěrákovi jako předloha pro jednu z nezapomenutelných scén známého českého filmu Tmavomodrý svět. Jenom konec historky je trochu jiný. Zdeněk Škarvada totiž skončil po studeném přistání na německé válečné lodi a po procitnutí se nad ním skláněl námořník s hákovým křížem na čepici. Jako příslušníkovi protektorátu mu hrozil trest smrti a putoval do zajateckého tábora, kterých vystřídal hned několik. Absolvoval tisíc kilometrů dlouhý pochod smrti a jeho útrapy skončily až 2. května 1945, kdy zajatce osvobodila americká armáda. Domů se vrátil v srpnu 1945 na palubě dopravníku Liberatory.

Útrapy i životní optimismus

Jeho válečné osudy jsou detailně popsány ve dvou knihách. První mapuje historii československé stíhací perutě za války a pilotovy válečné zážitky. Druhá, která nese symbolický název Nikdy se nevzdávej, zachycuje mimo válečných i osobní příběhy letce v době po válce. Po únoru 1948 se připojil k ostatním válečným hrdinům, které komunistický režim ocenil za jejich statečnost a úspěchy ústrky a degradací.

V roce 1950 byl odvolán z funkce velitele pluku a ze štábního kapitána letectva byl degradován na vojína pěchoty. Po Únoru střídal Zdeněk Škarvada různá zaměstnání, pracoval v dolech nebo na statcích. Vojenská hodnost mu byla vrácena až v roce 1965 a úplné rehabilitace se dočkal teprve v roce 1990, kdy byl povýšen do hodnosti plukovníka. O deset let později byl jmenován prezidentem republiky brigádním generálem. Zemřel 11. května 2013 v 95 letech.

„Obdivoval jsem na něm jeho životní optimismus. Do poslední chvíle byl velice aktivní a i ve svém vysokém věku měl dobrou paměť. Byl obdivuhodný, vždycky jsme si měli co říct a setkání s ním byla nejen příjemná, ale i přínosná," zavzpomínal na válečného letce generál Jiří Kubala, předseda odbočky Svazu letců v Přerově, jehož byl Zdeněk Škarvada členem.