Při focení celebrit je nejtěžší získat jejich důvěru, říká Lenka Hatašová

„Osobnosti jsou zahaleny v atmosféře stínů, jejichž zdrojem je ve většině případů modulované denní světlo. Na celkem třiceti fotografiích je mohou lidé vidět také v situacích či prostředích, v jakých se běžně fotografovat nenechávají. Osobnosti tak poodhalují cosi ze svého soukromí, aktuálního naladění i ze svého hlubokého nitra," řekla Lucie Lysáková, která zajišťuje propagaci výstavy.

close zoom_in

Na fotografii Bohumil Klepl a Bela Schenková. Foto: Lenka Hatašová

Fotografie osobností původně vznikly pro pražskou Nikon Photo Gallery, kde zaznamenala velký zájem pražských návštěvníků. Lenka Hatašová se proto rozhodla nabídnout pohled na své fotografie také mimopražským milovníkům kultury. Lidé v Prostějově si mohou její výstavu V jiném světle prohlédnout v Galerii U Hanáka do 29. března.

Jak se člověk stane fotografkou celebrit a co tato práce obnáší? Nejen o tom jsme si povídaly s Lenkou Hatašovou.

Jste známou fotografkou celebrit, výstava V jiném světle však přináší pohled na známé tváře z trochu jiného úhlu. Jak jste na tento nápad přišla?

Už dlouho mne baví pořizovat během klasických focení pro magazíny zároveň i záběry, které si schovávám spíš pro sebe. Magazíny a média zpravidla o takové fotky moc nestojí, většinou dávají přednost osvědčené klasice bez nějakých světelných či jiných experimentů. No a takhle vlastně ten nápad vznikl. Jenom jsem pro svůj projekt „V jiném světle" osobnosti z velké části nafotila speciálně a znovu, jen pro tento účel.

Při fotografování bez stylizace se lidé více odhalují, ukazují svoje soukromí a nitro. Která osobnost vás při projektu V jiném světle nejvíce překvapila a čím?

Nerada bych někoho vypichovala a tím pádem ostatní upozadila. Všichni byli maximálně vstřícní a ochotní, což bylo to, co mne potěšilo a trošku i překvapilo. S jakou radostí reagovali na můj dotaz, zda by se projektu chtěli zúčastnit. I když, přeci jen bych zmínila aspoň jeden příklad, kdy musím pochválit ochotu a statečnost herečky Nely Boudové, která neváhala vlézt do studené Vltavy, a dokonce překonala i strach z všudypřítomných labutí jen proto, aby vyhověla mému nápadu. Což pro mne bylo něco úžasného.

close zoom_in

Na fotografii Marta Jandová. Foto: Lenka Hatašová

Kdy jste začala s focením a kdo vás k němu přivedl?

Co si pamatuji, fotím asi už od útlého dětství. Vlastně jsem už kamarádkám ve školce prý říkala, že budu jednou "fotoglafka". Do základů mojí pozdější profese mne zasvětil tatínek, který pracoval jako fotograf v Ústavu jaderného výzkumu. To on mne bral do temné komory a trpělivě učil vše okolo toho velkého zázraku, nad kterým dodnes nepřestávám žasnout.

Vaše fotografie ze sametové revoluce zaujaly amerického fotografa a vy jste dostala nabídku ukázat je v USA. Co vám dala zkušenost z Ameriky a jak těžké bylo pro českou holku z komunistické země prosadit se v zahraničí?

Já jsem se tam vlastně nijak zvlášť prosazovat nemusela, jen jsem tam odletěla s tou výstavou do jedné z menších galerií na Manhattanu. Fotky se líbily určitě hlavně proto, že zachycovaly atmosféru tehdejšího dění v roce 1989, což enormně zajímalo tenkrát celý svět. Výstava se dokonce prodala, za pár stovek dolarů, což pro mne ovšem byly v té době obrovské peníze. No a já se rozhodla v USA potom skoro rok zůstat, trošku Ameriku poznat a hlavně si ji nafotit. Fascinovali mne černoši, těm jsem se se svým fotoaparátem věnovala hodně. Po návratu jsem pak zase udělala výstavku svých snímků z USA v Praze, ale musím přiznat, že jsem byla ráda, že už jsem doma. Nejdůležitější, co jsem si odtamtud přivezla, byla pro mne angličtina. Z té čerpám samozřejmě dodnes.

Znáte prostředí vrcholné politiky, sportu i celebrit. Jaký je mezi nimi rozdíl a ve které oblasti se cítíte nejlépe?

Myslím, že vlastně velký rozdíl na vrcholových místech této planety nenajdete. Ať už se jedná o politiku, sport či šoubyznys, velkou roli tam hraje lidské ego a jeho touha po slávě, moci nebo bohatství. Možná je to i věkem, ale já už jsem se dnes lehce stáhla do klidu ateliéru (ne exteriéru), kde se mi daří pracovat minimalisticky, ve dvou třech lidech, a víceméně tak, jak se to líbí a vyhovuje mně. A jsem moc vděčná za to, že lidé, kteří před můj fotoaparát předstoupí, jsou bez výjimky ti, se kterými nacházím jakési souznění. Věřím zákonu o stejných frekvencích a o jejich vzájemné přitažlivosti. Takže takhle se cítím nejlépe, pokud pominu své procházky přírodou, kde fotím kapesním fotoaparátem její každodenní zázraky. Ty pak zveřejňuji na svém facebookovém profilu, a moc mne to baví.

Díky Halině Pawlovské jste se dostala k focení celebrit. Co je při fotografování známých tváří nejtěžší?

Asi získat jejich důvěru. Ale tahle zkušenost je, myslím nepřenosná. Pohybuji se v této branži pětadvacet let, takže čas prověřil naše vzájemné vztahy. A taky v dobách, kdy se tyhle vztahy utvářely, byly věci trochu jinak. Neexistoval krvelačný bulvár, který je dnes příčinou toho, že si veřejně známé osobnosti začaly úzkostlivě chránit své soukromí a jen tak někoho do něj prostě nepustí.

Často se díváte na svět skrze objektiv, jak se sama cítíte, když někdo fotografuje vás?

Musím přiznat, že mne to moc nebaví. Možná i proto mám jen pár fotografií, které veřejně používám, jsou od mých kolegů Moniky Navrátilové a Roberta Vana, a myslím, že to bohatě stačí. A pak mám ještě spoustu selfie, které průběžně fotím na mobil, to mi jde o trochu lépe, když se fotím sama (úsměv)

V dnešní době jsou zrcadlovky cenově dostupné a řada lidí se díky jejich pořízení považuje za fotografa. Prosadit se ve stále větší konkurenci je však těžké. Co byste poradila lidem, kteří se chtějí fotografováním ži­vit?

Já si naopak myslím, že díky boomu digitální fotografie a její dnešní dostupnosti široké veřejnosti se mohl projevit talent i u lidí, kteří by dříve na drahé vybavení a složité technologie prostě nedosáhli. Samozřejmě, dobrý fotograf se pozná tak, že za všech okolností a podmínek vytvoří skutečně dobrou fotku, ne vždy je možné připravovat složité produkce, ne vždy jsou ty optimální světelné podmínky, ale úkolem profesionála je vytěžit z každé situace maximum. Spíš než na nesmyslný boj s „konkurencí" bych se zaměřila na vlastní posun ve vnímání nejen vnější reality, ale i vlastních pocitů. Dnes už vím, že tohle je to nejdůležitější. Kromě lásky k profesi, kterou děláte s maximální vášní, ale bez ohledu na výsledek. To je to, co vás zanese do míst, o kterých se vám ani nesnilo.

Koncem února budete vystavovat v Prostějově, jaký k němu a potažmo k Hané máte vztah?

Tenhle kraj vlastně moc neznám, pozvání do prostějovské klubové Galerie U Hanáka jsem také dostala tak nějak náhodou, a přijala ho víceméně proto, že i malé galerie potřebují přitáhnou fanoušky fotografie, nejen ty velké. Výstavu V jiném světle bych postupně chtěla ukázat celé republice, v pražské Nikon photo gallery ji loni v létě vidělo spousta lidí, a podle ohlasů se těším, že snad zaujme nejen Pražáky. Dostala jsem navíc tip na zajímavá místa v Prostějově, včetně nové restaurace nebo vyhlášeného obchůdku s tenisovými potřebami. Už se tam chystám. (ham)