Patřila klidu s moravskou malovanou keramikou. Její nositelé se na našem území objevili přibližně v polovině pátého tisíciletí před naším letopočtem a v průběhu tisíciletého trvání své civilizace se stali prvními, kdo ovládli zcela nový materiál – měď.

V roce 2004 autor tohoto článku pracoval jako archeolog v Muzeu Prostějovska. K jeho povinnostem patřily i záchranné výzkumy na různých stavbách.
Když jednoho dubnového dne vyrážel tým, který pracoval na archeologickém výzkumu ve Slatinkách, netušil nikdo z jeho členů, že se setká s dávným kouzlem v jeho nejčistší podobě.

Doktore, pocem, neco toť máš

Na ploše budoucí garáže jednoho z nových rodinných domů pracovala skupina důchodců s rýči na odkrývání zásobní jámy. Ta byla jednou z mnoha, které archeologové na kopci nad Slatinkami odkryli. Při jednom zarytí se z hroudy hlíny vylouply dvě kosti spojené kloubem. „Doktore, pocem, neco toť máš,“ zavolali ihned staří dělníci, kteří byli naučení hlásit cokoli neobvyklého.

Na první pohled bylo jasné, že se jedná o lidské kosti a to, že jsou spojeny v kloubu znamenalo, že máme co dělat s pozůstatky mrtvého. Nastoupily něžné ruce brigádnic a brzy spatřila světlo světa kostra ženy, pohozené na dno jámy před šesti tisíci lety.

Podobné nálezy nejsou nic neobvyklého, pravěcí obyvatelé našich krajů měli občas ve zvyku pohodit své bližní na dno sídelní jámy, snad jako obětinu, nebo prostě tělo, které se nehodilo pohřbít.

Robustná čarodějka se zubním náhrdelníkem

Žena ze Slatinek však byla zřejmě jiný případ. Kolem krku měla náhrdelník z drobných zubů, které na první pohled vypadaly jako dětské. Ty byly provrtané a podle zeleného zbarvení původně navlečené na tenkém měděném drátku. Tento kov byl za jejího života zřejmě vzácnější než zlato v dnešní době. Na jednom ze zubů byl dokonce kousek čelisti.

Na nález se přišel podívat i majitel jedné ze sousedních parcel. Pracoval jako zubní chirurg a vyloučil, že by zuby na náhrdelníku byly lidské. Avšak ani zoologové později nezjistili, z jakého zvířete by mohly pocházet. nejspíše z nějakého deformovaného jedince.

Další zvláštností bylo, že kostra vykazující ženské znaky byla velmi robustní. její majitelka musela být větší než mnoho bojovníků jejího kmene.
Proč skončila tato statná žena se vzácným šperkem vyrobeným ze zubů zrůdy na dně jámy? To že šlo o někoho, koho se lidé za života báli naznačoval i charakter zásypu. Z něj se dalo vyčíst, že jámu pozůstalí zahrnovali ve spěchu. Hlína byla navíc promíšena velkými kameny.

Napoprvé ji nevyfotili, nenatočili ani nenakreslili

Na dlouhé úvahy však nebyl čas, ostré jarní slunce archeologickým nálezům nesvědčí. Bylo potřeba začít rychle s dokumentací. Po očištění nastupuje jako první vždy fotografie. Pravěká mrtvá se nechala vyfotit jen jednou. Při druhém stisknutí spouště zkolaboval operační systém digitálního fotoaparátu. Část dat se později podařilo zachránit z poslední fotografie to byl však jen proužek s hlínou, zbytek vyplňovala šedá plocha.

Naštěstí v terénu má dobrý výzkumník vždy nějakou zálohu. Tady to byla videokamera schopná pořídit i jednotlivé snímky. Elektřina z baterie ráno vytažené z nabíječky se však ztratila přímo před očima.

Nezbývalo, než zkusit kostru alespoň nakreslit. Dokumentátora už ani nepřekvapilo, že se mu zasekla tuha v mikrotužce. Při pokusu ji vytáhnout se jemný mechanismus rozlomil. Ořezal si tedy obyčejnou tužku. Grafitový střed se však začal sypat a na milimetrovém papíře se tak neobjevila ani čárka.
Všichni začali být podivně tiší a slovo čarodějnice se nikdo neodvážil vyslovit.

V pozdním odpoledni se na výzkumu objevili filmaři, kteří nedaleko natáčeli film o Kosíři. Pravěké kouzlo už se možná trochu vybilo, nebo nebylo na profesionální techniku dost silné. Tak se jim přes určité potíže podařilo pořídit několik použitelných záběrů. Jen díky nim tak můžete pohlédnout do tváře pravěké kouzelnice.

Na druhý den s novým fotoaparátem, hrstí tužek a znovu nabitou kamerou jsme byli znovu nad jámou. Za dvacet minut byl nález zdokumentován. Lebka ženy se však kvůli suchu rozpadla na několik kusů, které ležely kolem a odhalily její prázdný vnitřek.

„Co se diviš, jož to veprchalo,“ komentoval svižné tempo dokumentace jeden ze starých brigádníků.

Tak dodnes nevím…

Prostějovský deník|Propagujte i svojí stránku