„V roce 2006 jsme provedli 170 interrupcí, loni už jen 152 a v letošním roce lékaři udělali zatím třiapadesát těchto zákroků,“ spočítal ředitel prostějovské nemocnice Zdeněk Horák. Většině zmíněných případů se jednalo o takzvané mini-interrupce, tedy zákroky, které se provádějí do osmého týdne těhotenství.

„Počet interrupcí má v naší nemocnici mírně klesající tendenci. Může za to větší informovanost žen o dostupnosti antikoncepce a případně i možnosti sterilizace,“ potvrdil Horák.

Rok od roku méně žádostí o provedení interrupce vypisuje například prostějovská gynekoložka Magdalena Frgálová. „Za rok se rozhodne jít na potrat zhruba pět mých pacientek. Kupodivu to nejsou mladé dívky, ale většinou pacientky, které už mají jedno, dvě nebo tři děti,“ uvedla gynekoložka. Mladé dívky jsou podle ní v poslední době mnohem zodpovědnější.

„V patnácti nebo šestnácti letech si většinou nechají předepsat hormonální antikoncepci, která je chrání. Je to rozhodně menší zlo, než kdyby musely později na potrat,“ dodala Magdalena Frgálová.

Mini-interrupce přijde pacientky v prostějovské nemocnici na 3 000 korun, interrupce o pětistovku dráž. Ženy na zákrok nemusejí dlouho čekat. Provádí se ihned po předoperačních vyšetřeních.

Potrat může narušit psychiku

Interrupce je velkým zásahem do psychiky. Ženy, které zákrok podstoupí, se podle odborníků často velmi trápí, některé mají v následujících měsících, ve výjimečných případech i letech, psychické problémy.
„Interrupce znamená pro ženu velký emoční zážitek, který může vyvolat také těžké psychické problémy. Většinou ženy trpí dočasnými stavy úzkosti, výčitkami a depresemi, které se dají poměrně dobře léčit,“ řekl vedoucí Poradny pro rodinu Olomouckého kraje, psycholog Lubomír Smékal.

Třiadvacetiletá Tereza z Prostějova, která před šesti lety podstoupila v prostějovské nemocnici interrupci, se ze zákroku nemohla vzpamatovat několik měsíců. Na své nenarozené dítě si mnohdy vzpomene i dnes. „Dítě jsem čekala se svým tehdejším přítelem, který nebyl zrovna vzorem odpovědnosti. Byl o dva roky starší a když jsem přišla do jiného stavu, byl pro, abych šla na potrat. Varianta, že bychom si dítě nechali, tenkrát ani jednoho z nás nenapadla,“ přiznala Tereza.

Jak zásadní je její rozhodnutí, si uvědomila až v nemocnici. „Ten pocit se nedá ani popsat. Do poslední chvíle jsem byla pevně odhodlaná, ale najednou jsem nevěděla, jestli to chci. Zvrátit tohle rozhodnutí jsem už ale nedokázala. Když bylo po všem a sestry mě odvezly na pokoj, několik hodin jsem probrečela. Můj tehdejší přítel za mnou ani nepřišel. O to byl můj stav horší,“ uvedla mladá žena.

Jak dodala, psychicky nejnáročnějších bylo pro ni šest měsíců po interrupci. „Pořád jsem si to podvědomě vyčítala. Rodina, přátelé i spolužáci ve škole mi říkali, že jsem naprosto nesnesitelná. Když jsem potkala šťastné maminky s kočárkem, dělalo se mi špatně. Nikdy před tím bych nevěřila, že mě to tak zasáhne.