Na podzim Karel Pokorský obdrží Cenu města Prostějova, kterou ho radnice symbolicky odmění za jeho celoživotní dílo v oblasti ochrany přírody. Bude současně i výrazem uznání za přínos k výchově mládeže, za vedení a realizaci projektů souvisejících s obnovou porostů kolem říčky Hloučely.

Co ceně říkáte?
Vím o ní. No snad nepůjdu přes práh odepsaný, shrbený a s hůlkou (směje se). Myslím si, že je to cena i pro mé kamarády, kolegy, bez kterých bych se neobešel. Vzpomenu na dva, již nežijící, kteří by si cenu určitě zasloužili. Je to Petr Albrecht a Otakar Hanzelka. Pro zbytek přátel bude v září u Abrahámka oslava.

Mohl byste se blíže zmínit o práci správce Hloučely?
Je to vyčerpávající, náročná práce. Problémy jsem měl s motorkáři, feťáky, na nucené práce mi chodili lidé v trestu bez pracovní morálky, zažil jsem spoustu kritiky. Odborníci však ví, že jsem se vždycky snažil dělat pro Hloučelu to nejlepší. Mám ji rád.

Proč jste se ve funkci správce rozhodl skončit?
Ze zdravotních a osobních důvodů. A také jsem se chtěl více věnovat dlouhodobému projektu Hloučela, což je taková moje srdeční záležitost. Zkrátka jsem vyměnil starost za radost.

Kdo je vaším nástupcem?
Je to kolega Drahoš Kňourek. Věřím, že má pevnější nervy, a věci si nebude tak zabírat jako já.

Svěřil jste Hloučelu do dobrých rukou?
To víte, že cítím trošku obavy, vždyť jsem se říčce tak dlouho věnoval. Je to mé dítě a teď bude v rukou někoho jiného. Drahošovi však budu rád nápomocen a důvěřuji mu.

Jaká je budoucnost lesoparku Hloučela?
Jsme ve třetině patnáctiletého projektu, jehož cílem je zalesnit břehy říčky. Za pět let jsme vysadili asi dva tisíce stromů. Hloučela je zelená tepna Prostějova, slouží veřejnosti a my v souladu s prostředím odstraňujeme přestárlé a nepůvodní stromy. Snažíme se také o obnovu bylinného a keřového patra.

Ještě zpátky k ceně města. Jste na ni hrdý?
Moc si jí vážím. Musím ale říct, že raději bych si přál být oceněn za práci rodinou. To se mi ale nikdy nestalo.