Noc 28. dubna 1945, těsně před koncem druhé světové války, se stala hanácké vesničce na Plumlovsku osudná.

Občané sledovali úprk německých vojenských autokolon, na které čekala partyzánská skupina Jermak. Z původního plánu, že útok proběhne v oblouku cesty do Stínavy, ovšem sešlo. Svou roli tu totiž sehrál alkohol.

Velitel partyzánské jednotky, Pavel Volkov, se pod vlivem alkoholu rozhodl v poslední chvíli zaútočit přímo z vesnice. Mezi muži to vyvolalo potyčku.

„Našel jsem je v kuchyni u Růžičků, všichni byli silně podnapilí. Vytkl jsem Volkovi, že chce uskutečnit akci v dědině, že jsme se dohodli na místě a že nemá právo riskovat životy nevinných lidí,“ uvádí ve svých vzpomínkách Josef Knoll, člen partyzánské jednotky.

Krvavá lázeň

Místní se skryli do sklepů a bunkrů. Akce byla úspěšná: padlo 10 vojáků SS, vzplály dva automobily, spousta zraněných se válelo v tratolišti krve. Při útoku byl zastřelen i Volkov.

Veliteli německé kolony se ovšem podařilo uprchnout. Hnán pomstou doběhl do bezpečí. V brzkém ranním slunci lidé vybíhali z domů a sledovali výsledek krvavé řeže. Všichni věděli, že tohle se neobejde bez následků. Hned ráno přišli do Stínavy, Ptení a Vícova Němci. Vícov byl uzavřen.

Lidé se skrývali v domech, aby unikli hněvu nepřátel. Ale nepomohlo to. Trestnou výpravu vedl lehce zraněný německý poručík. Němci naložili mrtvé do aut a vyhledali starostu Františka Klváčka, kterému nařídili svolat na náves všechny muže nad 16 let. Shromážděných 200 mužů nahnali za statek paní Dopitové. Ti čekali v chladném počasí, bez jídla a bez pití, na svůj ortel.

Němečtí vojáci hrozili všem zastřelením, pokud nevystoupí ti, co spolupracovali s partyzány. Dlouho nikdo z řady nevyšel. V nočním tichu tak místní muži projevili soudržnost a vzájemnou podporu. Nakonec vystoupilo dvanáct mužů. I přes výslovný zákaz svého nadřízeného, že případ se bude vyšetřovat druhý den ráno, vybral zuřivý důstojník deset z těchto mužů.

#youtube|0VPkpvCld_k|367s#

Pravda vyplula na povrch

Dlouhé týdny nikdo netušil, co se s muži stalo. Po konci války se do hledání vícovských občanů zapojil rozhlas i tisk, ale bez úspěchu. Vybraným mužům bylo řečeno, že odjíždí pouze složit přísahu o svých výpovědích. Všichni se však obávali toho nejhoršího.

Až o dva měsíce později, v červnu 1945, se jejich obavy potvrdily. Pod stupínkem školy v Suchém byly nalezeny vzkazy vícovských obětí. Muži byli té noci odvezeni do školní budovy, kde čekali na ortel smrti. Nedaleko školy, v bramborovém poli, došlo 30. dubna k jejich popravě. Těla byla objevena ve dvou šachtách na poli směrem k Velenovu. Exhumace prokázala, že vícovští muži byli nelidsky mučeni. Někteří měli stržené nehty, vypíchnuté oči, zpřerážené údy. Všichni byli nakonec zastřeleni zezadu do hlavy.

Uctění památky obětí

Nalezená těla byla uložena do rakví a 14. června 1945 se na vícovském hřbitově konal jejich pohřeb. Přišly tisíce lidí. Nad otevřenými hroby promluvila řada řečníků, aby tak zmírnila bolest nešťastných rodin a dvaadvaceti sirotků.

Celý kraj pohltil smutek a žal. Vícov neměl daleko k osudu vyhlazených Lidic či Ležáků. Vícovští dodnes nezapomněli. Každý rok si připomínají utrpení svých spoluobčanů a kladou věnce a kytice k pomníku na návsi, na místní hřbitov i k památníku na Suchém, kde se tragédie odehrála.

"Dodnes pořádáme pietní akty. Je velmi důležité si tyto tragédie připomínat a ocenit odvahu a statečnost našich spoluobčanů, kteří i v předtuše vzájemného utrpení drželi pospolu," uvedla Jana Rozsívalová, starostka obce. Nezapomínejme! Připomínejme si zapomenuté činy obyčejných lidí, kteří čelili hrůzám války statečně a s nepřekonatelnou odvahou.

Připomeňme si jména vícovských mužů, kteří vystoupili z řady, aby zabránili krveprolití: Karel Klváček, Alois Klváček, Antonín Hoňka, František Vítek, Josef Král, Bedřich Klimeš, Alois Dočkal, Bruno Růžička, Ladislav Blaha, Karel Sychra.