Velikonoční zvyky aneb co o nich možná nevíte

Očista

Podle všeho byly původní svátky jara spojeny s očistou. Pro tradiční zemědělce měla očistnou sílu nejen voda, ale i oheň.

„Omývání tváře i koupel v některý z hlavních dnů velikonočních, obvykle na Velký pátek byl jeden ze závažných zvyků celého cyklu ještě poměrně nedávno,“ vysvětlil Smetánka. Na Prostějovsku ještě před druhou světovou válkou jezdili o Velikonocích plavit mládenci koně do tekoucí vody se slovy: Vítej nám ty čistá, která jsi obmyla rány Pána Krista.“

S tradicí očisty souvisely i velikonoční ohně, mnohý ze stařečků si jistě vzpomene na „pálení Jidáša.“

Paškál

Oba očistné živly se objevují i v církevních obřadech. Mše na Bílou sobotu večer začíná svěcením ohně a velikonoční svíce zvané paškál. Ta je pro katolíky symbolem světla Kristova, které podle tradice naplno zazářilo právě v noci, kdy vstal z mrtvých. Zapálený paškál se pak dolním koncem ponoří do vody v křtitelnici a tu kněz pak požehná.

Hrkání

Rozporuplný původ má však třeba zvyk hrkání či klapání. Téměř každý hrkač bez rozmýšlení odpoví, že klapat se chodí proto, že duše zvonů odletěly na Zelený čtvrtek do Říma. Jenže v představě středověkého zemědělce byl hlas zvonů zároveň magickou ochranou proti démonům, které udržoval tak daleko, jak bylo zvonění slyšet. A jeho ztišení právě o Velikonocích, v době přechodu zimy do jara bylo zvláště nebezpečné. Každý přechod byl totiž ve společnosti hospodařící v neustálém ekonomickém napětí a na pokraji hladomoru velmi nebezpečný. A v přechodových dnech zároveň slábla hranice mezi světem lidí a démonů. Proto vyráželi na obchůzku muži s klapačkami a hrkačkami, aby hlas zvonů nahradili. Hluk byl totiž od nejdávnějších dob považován za mocnou zbraň proti neznámým zlým silám.

Dnešní hrkači však už mají jen málokdy ponětí o skutečném významu svých obchůzek. chodívají třikrát za den obvykle v pevně stanovenou dobu, bez ohledu na církevní obřady.

„Dřív se chodívalo opravdo místo zvoněni. V pátek ráno, v poledně a o třech hodinách, pak před kostelem a potom na klekáni. Scházele sme se před faró, a tam se s náma farář modlel Anděl Páně a pak sme šli. Teď jož to neznajó, jak mužó chodit hrkat, dež ani do kostela nechodijó. A ani se žádnyho nezeptajó, jak to má byt,“ postěžoval si stařeček Jan Coufal, který své dětství prožil na jihozápadě Prostějovska.

Hody, hody, doprovody

Pondělní pomlázka je naproti tomu zvykem vyloženě pohanským. Svazek prutů, ve kterých proudí nová míza a červené vejce jsou pradávnými symboly nového života. „Hody, hody doprovody…“ zní z úst malých i starších koledníků. Všeobecně známá říkanka však v sobě skrývá velmi staré poselství a přání. To souvisí s poněkud tajemným slovem provoda. To bývala slavnost na uctění mrtvých, Která se konala první neděli po Velikonocích. Ta se ostatně dodnes nazývá nedělí provodní.

Stejně totiž, jako se v přelomových jarních dnech stírala hranice mezi světem lidí a démonů, rozostřovala se i hranice mezi světem živých a mrtvých. Bylo proto dobré zajít na hřbitov, pomodlit se či přinést drobnou pozornost, ať už proto, aby se mrtví nevraceli a nemstili se, nebo prostě kvůli tomu, že jsme je měli rádi. Říkanka tedy ozamovala, že pondělkem začal týden slavnostní, hodový, který trvá až do neděle, kdy se uctívají mrtví. A ten si právě teď užíváme my. Takže “Veselé Velikonoce.“