Pane Sokole, co vás přivedlo do Štrasburku?
Vyrazil jsem za pracovními povinnosti, konkrétně do evropského parlamentu.

Kde jste se v tu chvíli nacházel?
Právě v sídle parlamentu. Ale dvě hodiny předtím jsem byl právě v té oblasti, kde k útoku došlo.

Jak jste se dozvídal první informace o tom, co se ve městě děje?
Postupně se interní informační sítí rozneslo vše o útoku. Původní zprávy hovořily o tom, že se jednalo o několik provázaných útoků. Až později přišly zprávy o tom, že byl jen jeden útočník.

Jak úřady reagovaly?
Policie s prefekturou rozhodly, že musí lidé zůstat v budovách. V parlamentu tak uvízla řada lidí, ve vánočním čase je jich zde o to víc. Nedaleko v hale po basketbalovém zápase zůstalo zavřených na pět tisíc lidí, další zůstali v opeře. Ve dvě hodiny v noci pak policie svolila, aby lidé, kteří nebydlí v centru, mohli na vlastní nebezpečí odejít. Ostatní museli čekat na autobusy s eskortou.

Ovlivnil útok váš pobyt ještě v dalších směrech?
Ano. Byly prakticky hned obnovené kontroly na hranicích. Zde jsem tak strávil dvě a půl hodiny.

S jakou jste se setkal atmosférou?
Ve městě bylo i druhý den hodně policistů, přelétávali nad námi vrtulníky. Někteří lidé měli tu smůlu, že museli ležet na zemi. Pak to bylo o čekání na informace. Byla tam dost zvláštní atmosféra.

Cestujete poměrně často. Stalo se vám už někdy něco takového?
Ne. Ale byl jsem v Molenbeeku asi čtrnáct dní předtím, než se zde odehrál teroristický útok. Byl to zvláštní pocit pohybovat se tak blízko. A teď jsem byl ještě blíž.