Pětatřicet zpěváků a muzikantů, více než padesátka herců a spousta dalších pomocníků připravuje v Plumlově předvedení velikonočních pašijí, tedy hry o umučení Ježíše Krista.

„Když se to tak spočítá, je to dohromady víc jak stovka lidí,“ prohlásila režisérka Gabriela Jančíková.

S pašijemi se po roční pauze vrací na zámek Plumlovští nadšenci.

„Bude to vlastně první letošní akce na zámku, Poslední březnovou sobotu vítáme jaro a začíná sezóna,“ podotkla režisérka Jančíková.

Dílna, scénky, tanec i zpěv

Hru o utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista totiž uvidí návštěvníci zámku 31. března v rámci programu Vítání jara. Ten začne ve čtyři hodiny odpoledne velikonoční dílnou a o půl páté vystoupí děti z plumlovské Základní umělecké školy. O další program se pak postará skupina Reminiscence a národopisný soubor Pantlék. Program vyvrcholí v osm večer pašijemi, při jejich divadelním ztvárnění režisérka využívá nejen hudbu, ale také důmyslnou hru světla a tmy.

„Myslím, že to bude dobré. Hudbu zkoušíme už od ledna a zdá se mi, že už jsou opravdu vynikající,“ chválí své svěřence Gabriela Jančíková.

Skalní jeviště

Během čtvrteční generálky pak doladí kostýmy a nasvícení a herci si projdou terén pahorku na nádvoří plumlovského zámku. Musí se své trasy naučit nazpaměť, pohybovat se budou totiž v naprosté tmě. Nasvíceny mají být totiž jen jednotlivé scény. „A když pak zhasne reflektor, který vám celou dobu svítí do očí, tak to potom nevidíte už vůbec nic,“ popsala úskalí netradičního jeviště plného kamenů a pařezů Hanka Švédová. Na přesun mezi jednotlivými výjevy mají herci často jen několik vteřin.

Nová tradice

Po předloňské premiéře tak dalším uvedením Umučení Krista zřejmě začíná v Plumlově žít nová tradice pašijových her. Ty byly součástí lidové zbožnosti v Evropě od desátého století, u nás si pak největší oblibu získaly v době baroka. Mezi nejznámější v republice patří pašije ve Žďáru nad Sázavou, kterých se každoročně účastní kolem dvě sta padesáti účinkujících, nebo v Hořicích, kde tradici jejich konání nepřerušilo ani vystěhování původních německých obyvatel, ani zákaz po roce 1948.

Koment Pašije

Pokud se nechceme nechat rozpustit v bezbřeze globalizované společnosti, měli bychom si co nejčastěji připomínat kdo jsme a odkud jsme vyšli. A základem evropské kultury je křesťanství. Nemusíme mu věřit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.

Každý Evropan by proto měl znát příběh narození, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nebo by se mohl také dočkat toho, že se jeho děti budou nazpaměť učit podrobný životopis Mohamedy, případně úspěchy, k jakým dovedl svůj národ Velký kormidelník Mao. Ti „jiní“ mají totiž narozdíl od nás, Evropanů, něco navíc. Někteří neochvějnou víru a kázeň, jiní zase pokoru a pracovitost.

Ve všeobecném blahobytu posledních šedesáti let totiž Evropa zapomněla na heslo Ora et labora. Modli se a pracuj, bylo motto benediktinů. kteří při stěhování národů zachránili evropskou kulturu před pádem do nebytí. Vtírá se mi myšlenka zda při globálním mísení kultur není nejvyšší čas je znovu oprášit. (pam)