„Doteď si přesně vzpomínám místo, kde jsem v Prostějově 15. března 1939 šel, když k nám Němci vpadli a udělali protektorát. Vidím ty Němce na těch motorkách. Padal sníh a déšť. Bylo strašné počasí a oni projížděli městem. Vyšel jsem před dům a nad městem kroužila německá letadla. Protože v Prostějově bylo velké vojenské letiště a oni ho chtěli zavčas obsadit,“ vzpomíná na tragický den zbytku předválečného Československa pamětník.

„Před obsazením se na náměstí demonstrovalo, ale potom, přišlo to velice náhle, byly do rána všude vojska. To už lidi měli strach a báli se cokoli podniknout. Brali jsme to jako strašnou věc, ale že nemůžeme nic dělat. Myslím, že jsme jako stát udělali dobře, že jsme proti Němcům nebojovali. To jsem poznal při totálním nasazení v rajchu. Poláci, kteří se vzbouřili proti Němcům, měli daleko tvrdší život než my, protože je Němci nenáviděli za to, že proti nim bojovali. Myslím, že Beneš udělal moc dobře, že tomu zabránil, protože viděl tu beznaděj, Nebyla šance se proti tomu postavit,“ myslí si dnes Bedřich Hájek.

Transportu se vyhnul díky cigaretě namočené v octě

Brzy však začalo být hůř. Jednoho dne přišel rozkaz nastoupit na práci pro Říši. Bedřich Hájek si proto zařídil zaměstnání ve Vídni, kde by mohl bydlet u příbuzných. Když však přišel k transportu na prostějovské nádraží, bylo všechno jinak.

„Tam nám škrtli tu Vídeň a napsali Wuppertal. Tak to jsem si říkal: To já nepojedu, tam se bombarduje. Nechal jsem ten transport odjet a někdo mně doporučil: Vykuř cigaretu namočenou v octě. Já jsem to udělal. Pak jsem zesinal, strašně mi bylo špatně. Šel jsem k doktorovi a byl jsem uznán jako neschopný cestování. Takže jsem přes Vánoce zůstal doma a pak mi devátého ledna přišla znovu obálka, kde bylo napsáno: Nedostavíte-li se, budete předveden. Tak to už jsem si netroufal a šel jsem. Naložili nás do osobního vlaku a jeli jsme do Drážďan,“ vzpomíná Hájek, který se po smrti maminky, na začátku roku 1944, vrátil do Prostějova.

Stal se členem partyzánské skupiny

Na jaře roku 1945 se místní partyzáni dozvěděli, že celou válku schovával doma pistoli a projevili o ni zájem. „Skutečně jsem ji vyhrabal a od té doby jsem se stal členem té partyzánské skupiny,“ líčí počátky své odbojové činnosti ve skupině Prostějov. „Scházeli jsme se vždycky jen na nějakou akci. Myslím, že jsme ovládali město. Sice se po válce objevila skupina komunistů, ale předtím o nich nikdo nic neslyšel,“ řekl Hájek.

Jedním z husarských kousků partyzánů bylo vyloupení Německého domu v Prostějově: „Měli jsme tam kontakt, jmenoval se Marschner. Měl přístup do Německého domu, kde byly zbraně. Obstaral nám klíče a řekl: Chodí sem v tu a tu dobu a hned si jdou lehnout. Čili jsou tak dvě hodiny volné, a když budete šikovní, tak se vám to podaří vybrat. Sehnalo se nákladní auto a v noci jsme dorazili k Německému domu. Bylo nás asi deset. Rozdělili jsme se, vlezlo se tam a začali jsme přenášet zbraně do nákladního auta. Pak jsme odjeli. Němci až ráno zjistili, že přišli o zbraně. To bylo pozdvižení. Velitele toho Volkssturmu pak zastřelili. Že špatně prováděl tu hlídku. Byla to ohromná ostuda Němců. Byli z toho úplně vyvalení a věděli, že tím končí.“

Zakrátko partyzáni obsadili i radnici. „Prostě jsme tam šli, a bylo.“ Dosadili bývalého starostu a město bylo osvobozeno dřív, než do něj vstoupili ruští vojáci.

Pan Bedřich Hájek žije nyní v Uničově. Ve svém věku se těší dobrému zdraví a je aktivním turistou. (Článek byl vytvořen s použitím nahrávky ve sbírce Post Bellum).