„Nechtěla jsem se jít dívat, nechtěla jsem slyšet ránu, ani to vidět, stejně jsem pak odstřel náhodou viděla v televizi a bylo mi z toho na omdlení," popsala své pocity z červnového odstřelu bývalých budov OP Alice Zímová.

Nebyla šičkou, žehlířkou, ani střihačkou, třicet let v OP vypracovávala děrné štítky ve Strojně početní stanici v Palackého ulici, a pak další léta ve výpočetním středisku v ulici Za Drahou.

„Bez speciálního vzdělání jsem spolu s tátou, který po válce pracoval v Oděvním závodě Jiřího Wolkera jako odvaděč a výstupní kontrolor, našla v kádrovém oddělení ředitelství OP záskok za odcházející mateřskou. V životě bylo OP mé jediné zaměstnání a nelituji. Byly jsme zkrátka „holky z Aritmy, protože ty tabelátory vyráběla pražská Aritma, a na tom se nikdy nic nezmění," vzpomíná s úsměvem na své jediné zaměstnání.Na fotografii z počátku 60. let je pracovnice Strojně početní stanice OP Alice Zímová, která stojí u tabelátoru na děrné štítky. Foto z odpolední směny tehdy pořídil redaktor Rudého práva.

Dodnes je nejstarší bývalou zaměstnankyní početní stanice, která se vlivem událostí proměnila ve výpočetní středisko. Ještě jako slečna chodila pomáhat i na stavbu nového výrobního komplexu.

„Byla jsem tehdy ve Svazu československé mládeže a chodili jsme v pracovní době i po pracovní době uklízet po zednících. Tehdy jsem věřila, že to, co budujeme, vydrží navždy. Neskutečně mě dnes mrzí, co se s podnikem stalo, a nesmíte se mi divit, že pláču," vysvětluje své slzy smutku pětasedmdesáti­letá žena.

„Zaměstnancům tehdy nové budovy poskytovaly praktického lékaře, gynekologa, lékárnu, jídelnu s obědy i večeřemi, kantýnu, knihovnu s odbornou i jinou literaturou, kterou vedla zkušená Eva Holoubková. Byla tam autobusová doprava, pro zaměstnance i do lázní Skalka či na výlety, byla tu možnost vsadit si sazku nebo sportku, opravna bot či punčoch a důležitou součástí byla i školka a jesličky," vyjmenovává Alice Zímová, co se vše v komplexu OP dalo najít.

Čilá důchodkyně ale nevzpomíná jen na práci v podniku, kde třeba počítali mzdy vedení či spotřebu materiálu, ale také na kulturní život podniku.

„Tam to i kulturně žilo. Hráli jsme ochotnické divadlo," září najednou úsměvem při těchto vzpomínkách Alice Zímová.

„Vždycky se nacvičila nějaká tradiční pohádka, která se představila dětem v Klubu OP na Vápenici a jezdili jsme hrát i do okolí Prostějova. Hrála se třeba Sněhurka, Strakonický dudák, Šípková Růženka nebo Popelka," vzpomíná žena, která kromě hraní při podniku také zpívala.Fotografie ze současnosti, Alice Zímová s děrným štítkem

„Existoval podnikový orchestr. Od malé holky mě bavilo zpívat, takže jsem při OP nebyla jen herečkou, ale i zpěvačkou. Vždycky jsem tíhla ke kultuře, a i když jsem se nikdy ve skutečnosti nestala zpěvačkou ani herečkou, vynahradila jsem si to v OP," říká vitální seniorka, které je líto i objektu zaniklého klubu na Vápenici, kde se kromě divadla odehrálo nespočet Mikulášských besídek nebo firemních konferencí.

Alice Zímová, která oslavila své kulaté narozeniny se svými vrstevníky jak jinak než kulturně v Kulturním klubu DUHA na divadelní léta ráda vzpomíná.

„Podívejte, tady jsem hrála ve Strakonickém dudákovi vílu Rosavu. Hrálo se v závodním klubu na Vápenici, který je dnes ruina. Je to škoda. Proto se snažím nesedět a konat," ukazuje na fotografii Alice Zímová, která hrála divadlo už ve 14 letech. Začínala v loutkovém divadle doma v Mostkovicích a herectví, stejně jako zpěv, jak říká, ji přes všechny okolnosti, neopustilo.

„Pádu budov jsem skutečně přihlížet nechtěla. Zůstane mi velký smutek, a to až do konce života. Stále se také ptám, zda se najde a odsoudí viník toho všeho," dodává smutně žena.