OP bylo mé jediné zaměstnání a nelituji, říká "holka z Aritmy" Alice Zímová
Prostějov – Slzy a pocity, že odešel kus jejího života prožívala v sobotu 28. června Alice Zímová. Její jediné pracovní místo bylo v prostějovském Oděvním podniku a o tom, že by někdy změnila zaměstnání ani na okamžik neuvažovala. Odstřel budov jí vhrnul slzy do očí.
„Nechtěla jsem se jít dívat, nechtěla jsem slyšet ránu, ani to vidět, stejně jsem pak odstřel náhodou viděla v televizi a bylo mi z toho na omdlení," popsala své pocity z červnového odstřelu bývalých budov OP Alice Zímová.
Nebyla šičkou, žehlířkou, ani střihačkou, třicet let v OP vypracovávala děrné štítky ve Strojně početní stanici v Palackého ulici, a pak další léta ve výpočetním středisku v ulici Za Drahou.
„Bez speciálního vzdělání jsem spolu s tátou, který po válce pracoval v Oděvním závodě Jiřího Wolkera jako odvaděč a výstupní kontrolor, našla v kádrovém oddělení ředitelství OP záskok za odcházející mateřskou. V životě bylo OP mé jediné zaměstnání a nelituji. Byly jsme zkrátka „holky z Aritmy, protože ty tabelátory vyráběla pražská Aritma, a na tom se nikdy nic nezmění," vzpomíná s úsměvem na své jediné zaměstnání.
Dodnes je nejstarší bývalou zaměstnankyní početní stanice, která se vlivem událostí proměnila ve výpočetní středisko. Ještě jako slečna chodila pomáhat i na stavbu nového výrobního komplexu.
„Byla jsem tehdy ve Svazu československé mládeže a chodili jsme v pracovní době i po pracovní době uklízet po zednících. Tehdy jsem věřila, že to, co budujeme, vydrží navždy. Neskutečně mě dnes mrzí, co se s podnikem stalo, a nesmíte se mi divit, že pláču," vysvětluje své slzy smutku pětasedmdesátiletá žena.
„Zaměstnancům tehdy nové budovy poskytovaly praktického lékaře, gynekologa, lékárnu, jídelnu s obědy i večeřemi, kantýnu, knihovnu s odbornou i jinou literaturou, kterou vedla zkušená Eva Holoubková. Byla tam autobusová doprava, pro zaměstnance i do lázní Skalka či na výlety, byla tu možnost vsadit si sazku nebo sportku, opravna bot či punčoch a důležitou součástí byla i školka a jesličky," vyjmenovává Alice Zímová, co se vše v komplexu OP dalo najít.
Čilá důchodkyně ale nevzpomíná jen na práci v podniku, kde třeba počítali mzdy vedení či spotřebu materiálu, ale také na kulturní život podniku.
„Tam to i kulturně žilo. Hráli jsme ochotnické divadlo," září najednou úsměvem při těchto vzpomínkách Alice Zímová.
„Vždycky se nacvičila nějaká tradiční pohádka, která se představila dětem v Klubu OP na Vápenici a jezdili jsme hrát i do okolí Prostějova. Hrála se třeba Sněhurka, Strakonický dudák, Šípková Růženka nebo Popelka," vzpomíná žena, která kromě hraní při podniku také zpívala.
„Existoval podnikový orchestr. Od malé holky mě bavilo zpívat, takže jsem při OP nebyla jen herečkou, ale i zpěvačkou. Vždycky jsem tíhla ke kultuře, a i když jsem se nikdy ve skutečnosti nestala zpěvačkou ani herečkou, vynahradila jsem si to v OP," říká vitální seniorka, které je líto i objektu zaniklého klubu na Vápenici, kde se kromě divadla odehrálo nespočet Mikulášských besídek nebo firemních konferencí.
Alice Zímová, která oslavila své kulaté narozeniny se svými vrstevníky jak jinak než kulturně v Kulturním klubu DUHA na divadelní léta ráda vzpomíná.
„Podívejte, tady jsem hrála ve Strakonickém dudákovi vílu Rosavu. Hrálo se v závodním klubu na Vápenici, který je dnes ruina. Je to škoda. Proto se snažím nesedět a konat," ukazuje na fotografii Alice Zímová, která hrála divadlo už ve 14 letech. Začínala v loutkovém divadle doma v Mostkovicích a herectví, stejně jako zpěv, jak říká, ji přes všechny okolnosti, neopustilo.
„Pádu budov jsem skutečně přihlížet nechtěla. Zůstane mi velký smutek, a to až do konce života. Stále se také ptám, zda se najde a odsoudí viník toho všeho," dodává smutně žena.