Před osmi lety se Držovice odtrhly od Prostějova. Jak toto rozhodnutí nyní hodnotíte? Byl to krok správným směrem?
Nevedeme si špatně. Potěšilo mě i překvapilo, že mě zastavovali lidé z částí obce, kde neměli potřebu být samostatní a báli se změny, a říkali mi, že jsou moc rádi, že jsme do toho šli a jsou na nás pyšní. A to si myslím, že je pro nás odměna.
Co Držovicím samostatnost přinesla?
close
zoom_in
Za sebe můžu říct, že mě potěšila jedna věc. Obec se dala do kupy a především se lidé stmelili. Teď se scházejí a znají se mezi sebou, ať už jsou to senioři, nebo mladé rodiny. Je tu domáčtější prostředí než ve městě, kde k sobě mají lidé dál. Především však má obec srdíčko, které tepe. A to dělají lidé v ní.
Co se vám za tu dobu podařilo?
Podařilo se nám schválit nový územní plán, udělat projekt na hloubkovou kanalizaci ve třech ulicích a zrevitalizovat náves kolem kostelíčka. Také jsme opravili chodníky a silnice a vysázeli jsme zhruba pět set stromů. Máme nové autobusové zastávky a pro seniory jsme vybudovali venkovní cvičení. Především však v obci vznikla řada spolků, jako jsou hasiči, zahrádkáři, chovatelé, Sokolové nebo rodinné centrum. A právě tam to srdce obce tepe a ukazuje se soudržnost lidí. Vždycky je to o lidech, o jejich horlivosti a nadšení.
Máte pocit, že vedení měst své městské části při rozhodování o investicích i jiných věcech opomíjí?
Stále se setkávám s tím, že syndrom nebo pocit opomíjení v lidech stále je. Město je velké a nemůže vědět o všech problémech. Proto by měla fungovat spolupráce vedení města s osadními výbory. Všechno se dá vyřešit.
Letos se vám podařilo po sedmi letech ukončit spor s Prostějovem. Jaké z toho máte pocity? Ulevilo se vám? Chtěli bychom trošku lepší dohodu, ale Prostějov byl v tomto neúprosný. Získali jsme necelé tři miliony korun, ale kdybychom nebojovali, tak nemáme žádné peníze. Jsem ráda, že je to za námi.
Vnímáte to tedy tak, že je lepší se dohodnout i na menší částce, ale mít alespoň něco, než pokračovat ve sporu několik dalších let?
Přesně tak. Já jsem s tím sporem začala a chtěla jsem předat obec novému starostovi či starostce s čistým stolem. Vždycky budeme s Prostějovem sousedé a záleží mi na tom, abychom dobře vycházeli. Držovice byly vždycky samostatné, ale pak byly násilně připojené k Prostějovu. Myslím, že si samostatnost zaslouží. Jsem ráda, že jsem do toho sporu šla.
Část peněz, které jste dostali od Prostějova, putovala na rekonstrukci obecního domu.
Lidé hned viděli, kam peníze ze sporu šly, a to je důležité. Vlastně jsme peníze vrátili našim předkům zpátky. Obecní dům dříve býval školou, my jsme na něm po 144 letech opravili střechu, investovali jsme do vybavení, dlažby, nových oken a podlah. Lidé se chodili na bývalou školu dívat, bývalí žáci ukazovali vnukům, jak to tam vypadalo, přišla sem i bývalá paní ředitelka, která tu školu kdysi pro děti zavírala.
Po odtržení Držovic od Prostějova jste najednou stála ve vedení nově vzniklé obce. Jak jste se cítila jako první starostka?
Měla jsem strach z vedení obce, protože jsem ji neměla po kom převzít a žádná škola na starostu neexistuje. Musela jsem si pomáhat vlastním svědomím a nadšením. Navíc všichni lidé v Držovicích nepřijali volbu tak, jak měli, což mě mrzí, ale tak to je. Navíc se zastupiteli jsme se neznali a nevěděli jsme, co od sebe čekat. Ke zlomu došlo po prvním volebním období, protože bylo vidět, že děláme věci dobře. Bylo to však hodně těžké a spadla jsem opravdu až na dno, ale aspoň jsem se mohla odrazit. Strašně moc mi pomohla rodina a přátelé, kteří mě podporovali a bez kterých bych to nezvládla.
Co byste dělala, kdybyste nebyla paní starostkou?
Byla bych šťastná zahradnice, anebo bych pracovala v obchodě. Každopádně bych si potřebovala vyčistit hlavu a chtěla bych mít pocit co nejmenší zodpovědnost, abych si dobila baterky.
