Mnoho lidí si stěžuje na nejrůznější potíže, které jim dvakrát do roka změna času způsobuje. Nespokojenci si však mohou gratulovat, že se nenarodili před několika stoletími. Ve středověku či raném novověku totiž naši předkové měřili čas v několika různých systémech. Docházelo přitom ke zmatkům a nedorozuměním.

Posuďte sami.

„Hodiny české či vlašské měřily čas na ciferníku, který měl čtyřiadvacet stejných hodin. První hodina začínala při západu slunce. Bylo tedy nutné je občas posunout. Orloj německý, takzvaný půlený, měl už dvakrát dvanáct hodin, což jsou už hodiny, jaké známe dnes.

V klášterech, ale i v běžném životě používali lidé rovněž hodiny planetární. Ty dělily noc i den na dvanáct dílů. Délka jednotlivých hodin se měnila podle délky dne a noci,“ vysvětlil historik Karel Hronek.

Kronikářský záznam „o druhé hodině na noc“ tak může znamenat spoustu různých časů.

„Podle staročeského orloje tři čtvrtě na šest večer nebo téměř jedenáct hodin v noci. Nebo také jakýkoli čas mezi tím, to podle ročního období. Podle planetárních hodin mohlo být pět hodin večer o Vánocích nebo také něco po deváté večer o letním slunovratu. Na orloji německém – půleném to mohly být jednak dvě hodiny ráno, ale možná také dvě odpoledne, pokud chtěl být kronikář škrobeně přesný. I když v tomto případě by spíše použil formulaci „dvě hodiny s poledne“.

Tedy zmatek téměř dokonalý,“ usmívá se Hronek.

A to je podle něj ještě nutné ke staročeskému orloji či planetárním hodinám připočíst ještě zeměpisnou polohu. Rozdíl mezi západem slunce v Chebu a Frýdlantu nad Ostravicí je totiž dvaadvacet minut.

Rozvážení času

I časové údaje z devatenáctého století, které se pyšnilo chronometry s přesností zlomků sekundy, se dnes neobejdou bez určité korekce. V českých zemích se totiž počítal čas podle pražského poledníku. Železničáři však jezdili podle času vídeňského.

„Aby šly na všech nádražích v mocnářství hodiny stejně, byly v každé lokomotivě ve skříňce hodiny. Strojvůdcům vyjíždějícím z Vídně je vždy ráno nařídil přednosta a skříňky zamknul. Podle hodin v lokomotivách si pak seřizovali hodiny na stanicích po trase. Tomuto systému se říkalo rozvážení času,“ vysvětlil historik.

Roku 1891 však císařským nařízením přešli Češi na dnešní středoevropský čas. Pražané si tak museli posunout hodiny o dvě minuty a osmnáct vteřin dopředu. Od té doby v Chebu, Starém Hrozenkově, Prostějově, ale i jiných místech republiky platí jednotný čas určený patnáctým poledníkem. Ten prochází například Jindřichovým Hradcem, Mnichovým Hradištěm či Českým Dubem.

Poprvé si u nás lidé přetáčeli hodinky na letní čas za druhé světové války. „Od prvního dubna roku 1940 jej kvůli úsporám zavedla německá okupační správa. Pak na něj němečtí úředníci zřejmě pozapomněli, protože platil nepřetržitě až do čtvrtého října roku 1942. Ruské ofenzívy je však zřejmě přiměly udělat si pořádek a letní čas pak od roku 1943 platil vždy jen v létě. Po osvobození jej nikdo nezrušil až do roku 1949,“ popsal Karel Hronek.

Vláda osvobozené republiky dokonce naopak nařídila od prvního prosince roku 1946 do třiadvacátého února roku 1947 takzvaný zimní čas. Tedy posun ručiček oproti našemu zimnímu času ještě o hodinu dozadu. Příslušné nařízení vláda vydala pouhé čtyři dny před změnou. Posouvání ručiček dozadu vzhledem k poledníkovému času je zřejmě světovým unikátem.

Od roku 1949 běžely ručičky hodin bez nějakého postrkování v klidu celých třicet let. „Letní čas byl v Československu zaveden znovu roku 1979. Po několika letech se ustálilo pravidlo, podle něhož se letní čas zaváděl poslední březnový víkend v noci ze soboty na neděli a končil poslední zářijový víkend,“ uvedl historik.

Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší, trvá až do posledního víkendu v říjnu. Tato změna byla provedena v celé Evropské unii a přizpůsobila se jí i Česká republika. (pam)