Ostatně cihly, z jejichž tvaru je zřejmé, že pochází z horní římsy domu, leží i na chodníku mimo ochranné lešení. Není divu, protože z horních částí zdí už rostou stromy silné jako ruka dospělého člověka.

Kdyby tady na někoho něco spadlo, byla by to hrůza

„Chodí sem ke mě na masáže starší lidé, maminky s kočárky docházejí za roh k lékaři. Všem jim raději říkám, aby se drželi na druhé straně ulice.

Kdyby tady na někoho něco spadlo, byla by to hrůza,“ vyjádřil své obavy soused Vlastimil Mráček. Na dvůr, kde má zaparkované auto, mu už spadly tři střešní tašky. Automobil zatím naštěstí netrefily.

Majitelé mají rekonstrukci v plánu

„Majitelé plánují dům opravit, ale vzhledem k tomu, že rekonstrukce bude finančně velmi náročná, neví zatím, kdy k ní dojde. Vždy se však snažili vyjít městu nebo sousedům vstříc, pokud měli nějaké požadavky na zabezpečení nebo nápravu havarijního stavu,“ sdělil Martin Navrátil, spolumajitel firmy, která má v domě oficiální sídlo.

Na dveřích je sice poštovní schránka, kanceláře byste však za zazděnými okny hledali marně. Majitelé úřadují většinou doma.

CO VY NA TO? MÁTE VE SVÉM OKOLÍ PODOBNOU A ZDRAVÍ NEBEZPEČNOU RUINU? PŘISPĚJTE VAŠIM NÁZOREM DO DISKUSE POD ČLÁNKEM.

Sousedská domluva zafungovala

Navrátilova slova potvrdila i sousedka, které kvůli havarijnímu stavu střechy vlhla zeď.

„Po dlouhém vyřizování na městském úřadě jsem se nakonec domluvila s majitelem a ten přilehlou část střechy spravil. Nejlepší je, když se můžete domluvit přímo mezi sousedy,“ konstatovala žena.

Mladí výtržníci v podloubí popíjí rum a vodku, potom řádí

Dalším problémem však je, že dřevěné loubí láká skupinky mládeže, které zde popíjejí alkohol. Svědčí o tom poházené lahve od různých druhů kořalek. Podle vinět mají v největší oblibě vodku a tuzemský rum. Opilci pak v okolí páchají výtržnosti.

„Zrovna minulý týden mi rozbili tři okna. Byla tu městská i státní policie. Oprava mě stála skoro tisíc korun,“ postěžoval si Vlastimil Mráček.

V podobných případechse můžete obrátit na městský úřad

Podobné stavby jsou skvrnami na tváři města. Radnice však s nimi nemůže podle své mluvčí mnoho dělat. „Pokud dostaneme nějaký podnět od občanů, můžeme majitele vyzvat k nápravě a zabezpečení stavby. Jednání však v těchto případech bývá většinou složité. Každopádně by se občané měli v těchto věcech obracet na městský úřad. Ten pak může na základě jejich stížnosti vstoupit do jednání,“ upozornila tisková mluvčí radnice Jana Gáborová.

V období první republiky fungoval v domě na Husově náměstí hotel. Jeho majitelem byl Jaroslav Domluvil, který původně ubytovával hlavně trhovce a obchodní cestující. Pokud však trhy nebyly, hotel se nevyplácel. Jeho vlastník v něm tedy zřídil veřejný dům. V přízemí byla restaurace a v prvním patře pokoje. Po čase byl však hodinový hotel zrušen a fungovalo pouze přízemí. I restaurace však zanikla v souvislosti s budováním socialismu Komunistickou stranou Československa­.

Touláme se prostějovskými nevěstinci

Dnešní krátké vyprávění bude o tom, co jsem zjistil potom, když jsem bádal v historii našeho města, o době, kdy moje babička byla nevěsta. Nepůjde však o nezáživné drobnosti, nýbrž o různé nemravnosti. V mé soukromé anketě devadesátiletí kmeti uvedli, když v klidu bez svých manželek usedli, že nejlepší stavba ve městě, která se jim v mládí líbila, byla ta, co v noci červeným světýlkem svítila.
Jedno z nej starších míst placené rozkoše se nacházelo na Brněnské ulici. Tři pamětníci, jimž každému už minulo devadesát let se shodují pouze v tom, že v budově byla k dispozici i lázeň. Druhý domek plný lepých děvčat stával v blízkosti městského rybníka. Na vratech měl napsáno: „Bez peněz do podniku nelez. Na dluh nedáváme!" Jeden z dávných návštěvníků mi vyprávěl, jak dlouho mu trvalo, než si nastřádal potřebné peníze. Kromě krátkého milostného laškování obdržel od své vyvolené dámy i tento veršík: „U rybníka na hrázi můj domek se dvěma okny stojí, v něm chlapíci místní i přespolní se o volnu rojí. Jedno okno je plné krásného kvítí, ve druhém červená lampička do noci svítí…" Tento list nebyl podepsán rukou, ale obtiskem rudých ženských rtů.
Třetí nóbl podnik se nacházel v parku u Husova náměstí. Jako svobodný záložák, jsem se pokoušel navázat kontakt s hezkým děvčetem. Při loučení jsem ji mírně plácnul po zadečku. Na to se to kouzelné stvoření otočilo a přísně pravilo: „Neznamená to, že když bydlím v domě, kde se děvčata v minulosti plácávala nejen po zadečku, že si to na mě budete dovolovat!" Načež bouchla vztekle s vraty. Ačkoliv mladá, o historii domu měla jasné povědomí. Odkud pak jej asi získala? Ze by od babičky? Čtvrté místo utajených slastí stálo u místního nádraží. Dotazovaný vzpomínal, jak jezdíval vlakem do Kostelce a místu se daleko vyhýbal, neboť vydělával málo prašulí. Jednou před vánocemi šel s těžce vydělanou mzdou domů a potkal známého, který mu po čase konečně vrátil dluh. Sám o tom vyprávěl: „S tím majlantem jsem nemohl domů. To by pak stará chtěla každou výplatu. Tak jsem tam zkejsnul a nelituji toho. O slušný mužský výkon jsem se pokusil s ženou, která mě v mládí nechtěla, a teď na první poschodí musela." Více jsem doposud nezjistil.
Bohužel dvoudílná publikace o prostějovské historii je k tématu skoupá, proto nakonec musí přijít moje otázka hloupá, nechcete se čtenáři o vašich vědomostech s ostatními podělit a mé neúplné bádání doplnit?
František Pokorný, Prostějov