Jak jste se dostal k umění, k sochařině?

V podstatě jsem třetí generace v rodině. Děda vystudoval malbu, mamka pak keramiku, takže i se sestrou jsme se vydali tímto směrem. Byl jsem se podívat ve škole, kde jsem zjistil, že jedině sochařina, nic jiného neexistuje (smích).

Co vaše děti pokračují v tradici?

Těžko říct jak to bude. Dcera má dva roky a sedmiletého syna baví kresba, ale nechci ho do něčeho tlačit, ale kdyby byl skvělý automechanik, tak bude skvělý automechanik.

Do Prostějova jste přijel poslední. Všiml jsem si, že na vás tady čekaly bukové kmeny. Proč jste si vybral právě buk?

Přiznám se, že mám raději tvrdé dřevo. Kdybych dělal z měkkého dřeva, tak socha dřív odejde. Také to má blízko ke kamenosochařství. Když používáte dláto tak tvrdé dřevo lépe drží tvar.

Takže nejraději tvoříte z kamene?

Mám to tak padesát na padesát, oboustranně dřevo a kámen.

Nepreferuji kámen nebo dřevo, spíš je to o tom, že podřídím materiál konkrétní věci, kterou chci dělat.

Nosné je jak dřevo tak kámen, ale každé má svoje specifikum.

K železu a slitinám se moc nedostávám. Jednu věc sem dělal, ale na výrobu pak jsou odborníci. Těm předáte model a oni si s ním už poradí.

Jak vás napadlo téma Návrat starých bohů?

Mám rád témata, která souvisí s mytologií a mystikou. Jedna věc je, že spousta lidí se začíná orientovat jen čistě po materialistických záležitostech. Tím nechci říct, že jsem nábožensky praštěný nebo tak něco. Je to takový pohled do pradávna, aby se lidé trochu zamysleli.

Má to vztah i k Preclíkovi. Když to přeženu tak byl pánem bohem sochařiny, proto i Návrat starých bohů.

To že zemřel v podstatě nic neznamená, protože vždycky byl a je dobrý. A bude.

VŠECHNY ČLÁNKY K LETOŠNÍMU ROČNÍKU SOCHAŘSKÉHO SYMPOZIA HANY WICHTERLOVÉ NAJDETE ZDE

Jaký jste s ním měl vztah?

Přiznám se, že velmi jsem si ho vážil. Taky dovedl být občas ješitný, ale měl na to právo, protože opravdu něco dokázal. Naše vztahy byly velice korektní a příjemné.

Možná i tím, že jsme byli jeho jediný ročník, který začal a dokončil, tak to bylo trošičku víc než vztah pedagoga a studenta. V ročníku vládla taková rodinná atmosféra.

Hlavně vždycky chtěl předat spoustu věcí svým studentům. Toho si hodně cením.

Připadá mi, že na vysokých školách, ne na všech, se učitelé uchytí z toho důvodu, aby měli svůj určitý jistý příjem, ale postrádám to, že chtějí svým žákům něco předat.

Vídáte se s ostatními spolužáky?

S Davou a Tomášem (bratři Medkovi pozn. red.) jsme se skoro jedenáct let neviděli. Sranda je, že je to jako bychom se neviděli včera. Čas absolutně nehraje žádnou roli a jsem moc rád, že s nimi tady můžu dělat.

Je to takový, že člověk sedí u toho piva, probere rodinný záležitosti (smích). Je to super jsem nadšený.

Co děláte kromě sochařiny?

Učím na Střední škole průmyslové a umělecké v Opavě. Škola je rozdělená na sekce, takže tam jsou informatici, strojaři a my jako výtvarná odnož. Jsem spokojený, je to dobrá škola a hlavně to není jak na některých školách, kde si jedou po krku, ale je tam perfektní kolektiv. Jak mezi studenty, tak mezi učiteli. Dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím, v životě jsem nechtěl učit (smích).

Čemu se věnujete na škole? Vedete například sochařský ateliér?

Máme všehovšudy devadesát žáků ve všech ročnících. Není to obrovská škola, která se rozšiřuje a pak se ve třídách ztrácí individualita. My máme třídy po pětadvaceti lidech. Čili jsem spokojený, že jsme malí a má to smysl kvalitou.

Je z čeho vybírat pořád, pořád se hlásí dost lidí. Akorát je tam drtím strašně (smích).

Několik oborů vyučujeme – design hraček, průmyslový a grafický design. Studenti projdou skoro vším od kresby po modelování, chceme aby měli základy. Pak se nám dostane holka z průmyslového designu k Rittsteinovi na akademii (Michael Rittstein vede malířský ateliér na pražské AVU, pozn. red.).

Postupem času jim přizpůsobujeme úkoly, když cítíme, že ten chce na sochařinu tak je to víc o té plastičnosti. To gró oboru ale musí splnit. Studium je o malém počtu a individualitě lidí.