Ta začala už v šest hodin odpoledne vyzváněním zvonů. Na věži vrahovického kostela se rozezněly hned tři. Ten nejnovější ze sedmdesátých let poháněl elektromotor. Další dva z konce šestnáctého století rozeznívali tři zvoníci ručně. „Střídáme se a zvoníme každou neděli přede mší. Ale to jenom na jeden zvon. Jenom o velkých svátcích se rozezní všechny tři," líčil zvoník Josef Kopečný.

Poprvé rozhoupal zvon už jako kluk. „Pak nebylo žádoucí zvonit, tak jsem měl několik desetiletí pauzu. Teď chodíme pravidelně každý týden. Střídáme se, takže zvoním jednou za tři týdny," řekl zvoník.

Obvykle zvoní na nejstarší zvon z roku 1586. Ten je totiž o něco lehčí než jeho o rok mladší soused. „Dřív jsem zvoníval sám i na něj, ale teď už si přeci jen netroufám," prohlásil Kopečný.

V pátek totiž ovládali u lan největší zvon ve věži dva muži. Nebylo divu, téměř půldruhé tuny bronzu létajícího obrovskou rychlostí vzduchem budí opravdu respekt.

Zvonění prý však podle Josefa Kopečného není zase tak těžké. „Říkávám, že v mých letech už je největší problém vyšlapat všechny ty schody nahoru," směje se dvaašedesátiletý zvoník.

Dostat stovky kilogramů kovu do pohybu představuje podle něj dobré tělesné cvičení. „Když už se zvon rozhoupe, tak už se jenom tahá, aby neztratil energii," vysvětluje Kopečný. Uměním je také zvon zastavit. přidržet rukou kované železné srdce, aby netlouklo kdy nemá vyžaduje cvik a zkušenost.

Návrhy na zavedení elektrického pohonu zvoníci rázně odmítají. „Dokud nám slouží ruce a nohy, tak budeme chodit zvonit ručně," prohlásil Josef Kopečný.

Kromě zvonění čekal na návštěvníky v kostelích obvykle bohatý kulturní program. „Byli jsme v Husově sboru, kde vystupoval i klaun. Byl naprosto skvělý, to jsem vůbec nečekal," pochvaloval si jeden z návštěvníků, který od husitů zamířil s dětmi do rajského dvora u kostela Povýšení Svatého Kříže. Plumlovští nadšenci zde totiž hráli pohádku o Smolíčkovi.

Několik desítek lidí se vměstnalo i do kostelíka ve Vranovicích. Kromě poutavého povídání o historii kostela a životě svaté Kunhuty, které je zasvěcen, si se návštěvníci zaposlouchali také do tónů varhan. Málokdo tušil, co v sobě skrývá nevelká varhanní skříň, na kůru poněkud stísněný. „Je to nástroj velkých možností. Má šest rejstříků a jeho největší píšťala měří asi dva a půl metru, zatímco ta nejmenší má asi tři centimetry," dal nahlédnout do tajů varhan Václav Večeře. Pak se posadil za varhanní stůl a klaviaturu ovládl Johann Sebastian Bach i čeští barokní skladatelé.