Znalci se podivovali množství a kvalitě vozů, laiky udivovaly svou elegancí. Mezi hosty byli také potomci majitelů továrny.

Někteří účastníci docestovali ze značných vzdáleností. Až z Lučence přijel Robert Grenda s vozem z roku 1924, který nese výrobní číslo 105. Je tedy nejstarším dochovaným automobilem Wikov.

„Nepřijeli jsme po vlastní ose, i když by to bylo možné. Jezdíme běžně vzdálenosti sto nebo dvě stě kilometrů. Jednou jsme jeli i závod Lučenec – Bratislava a tam jsme najeli pět set kilometrů za šest hodin,“ pochlubil se hrdý majitel.

Stejným autem jako má pan Grenda, jezdil i Wichterle

Devízou Wikovu byla samozřejmě mimo jiné trvanlivost. Stejným typem automobilu jako má pan Grenda jezdil podle pamětníků inženýr Wichterle na svou zahradu do Držovic ještě dlouho po tom, co byla továrna znárodněna.

Z Brodku u Prostějova dorazili hasiči s automobilem pro Prostějov dvojnásob významným. Byl totiž vyroben jako nákladní v automobilce Wikov a následně přestavěn na hasičský speciál firmou R. A. Smékala v Čechách pod Kosířem, která vyráběla a prodávala hasičskou techniku po celé Československé republice.

Veteránem se musí jezdit jak s panenkou

„Trochu nám to ale kouří. Půjčili si ho mladí hasiči a nejeli s ním dost šetrně. Oni už neví, že s takovým autem už se musí jako s panenkou,“ komentoval jízdu do Prostějova Jaromír Blumenstein, správce hasičského muzea v Brodku.

Velkou pozornost vzbudil i závodní model, který se dochoval v původním stavu bez pozdějších úprav.

„Je naprosto úžasné, že se to za těch víc než sedmdesát let nepokusil nikdo přelakovat,“ komentoval závodničku fanoušek veteránů Petr z Prostějova.

„Dobře, že někteří majitelé otevřeli kapoty. je tak možné si prohlédnout i rozvod paliva systémem OHC, který měly už nejstarší modely. Tím předběhly o několik desetiletí svou dobu. Další auta, která měla podobný systém byly až škodovky v šedesátých letech,“ uzavřel fanda.

Spanilá jízda automobilů po starém zkušebním okruhu byla jistě důstojnou tečkou.