Redakce Prostějovského deníku teď získala v Maud Beerové příležitostnou dopisovatelku. Posílá nám své vzpomínky a zajímavé postřehy, v nichž můžeme svůj vlastní život srovnávat se třemi „vzdálenými“ světy. Předválečným Prostějovem, válečným Terezínem a současným Izraelem. Ty se totiž v textech Maud Beerové objevují nejčastěji.

„Narodila jsem se v Prostějově v roce 1929, vykládalo se, že to byla nejstudenější zima a jaro, které si kdo pamatoval. Vichřice prý porazila veliký a starý strom v Smetanově parku.

Žila jsem v rodném Prostějově do třinácti let let, do roku 1942, když nás Židy Němci vyhnali. Před tím nám všecko vzali, nesměli jsme chodit do školy, naše tatínky vyhnali z práce a sebrali jim zdroje obživy.

V neděli jsme nesměli do ulic

Na hrudi jsme nosili žlutou židovskou hvězdu, nesměli jsme se stýkat s ostatními občany, nesměli jsme chodit do divadla, do kina, na plovárny, kluziště, po osmé večer a v neděli jsme nesměli být na ulici. Sebrali nám naše obydlí, několik rodin nás žilo v menším bytě. Nyní, díky Němcům, je Prostějov, jak říkali Judenrein, tedy zproštěn Židů.

Až do té hrozné doby bylo v československé republice za dob milovaného a váženého pana prezidenta Masaryka dobře.

V dnešní ulici Netušilově (tehdy Komenského) a ve Wolkerově ulici býval v pondělí a ve čtvrtek trh.

Z okolních vesnic přijížděly ženy, prodávaly maliny, jahody, borůvky – měřily je na litry. Byla k mání čerstvá zelenina, brambory, hříbky z lesů. V řeznictvích bylo k dobré a čerstvé maso. V létě se u nás doma připravovala zavařenina a kompoty, sušily se hříbky.

Když jsem se v druhé třídě ve výuce náboženství dozvěděla, ze jako Židé bychom se měli řídit podle našich zákonů a jíst „košer“ stravu, prosila jsem maminku, abychom měli „košer“ domácnost. Ta moji prosbu zamítla. Po mnoha letech mi můj manžel narozený v Brně vyprávěl, ze se tatáž scéna odehrála o několik let dříve u nich doma a že dostal od své maminky tutéž odpověď jako já.

Přítelkyně Ruth

V druhé či třetí třídě obecné jsem v hodině náboženství poznala Ruth Weiszovou, která pak byla moji nejlepší přítelkyní. Ruthiny rodiče přišli do Prostějova ze Slovenska, byli zbožní a paní Weiszova vedla košer domácnost.

Pan Weisz chodil do starého templu, aby se dle zákonů pomodlil ranní, polední a večerní modlitbu ve společnosti nejméně deseti mužů takzvaný minjan, jak je psáno v zákonech.

V zimě jsem v neděli chodívala na oběd k babičce, tam mi nejlépe chutnalo. Babička byla výborná hospodyně a kuchařka. U babičky bývala v neděli slepičí polévka s nudlemi, kuře s bramborem nebo s rýží a kompot. K svačině bylo babiččino výborné pečivo.“

Pokračování příště