„V obcích, kde jsme přespávali, se o nás skvěle starali. Na oplátku jsme dětem i ostatním předváděli ukázky povelové techniky a přibližovali život tehdejšího vojska,“ pochvaloval si milovník vojenské historie Martin Lomáz.

Když ale po stejné trase táhly před dvěma stoletími tisíce vojáků, nedostávalo se jim obvykle vlídného přijetí. V okolí Prostějova tábořili Rusové.

„Než se hli k městu Slavkovu, byli v lográch na Olšanských trávníkách. Tam v okoličních dědinách v Olšanech, v Žerůvkách, v Bystročicích, v Lutíně a tak dále, ani nebudu jmenovat, co ještě dědin vyrabovali, ale ani střechy pokoje neměly, ty trhali a pálili. Dobytek brali, zabíjeli, pekli a vařili, a co nemohli zužitkovat, zaházeli. Peřiny párali, peří do povětří vypouštěli, do Božího daru srali, když chtěla která hospodyň chlíb píct, tak srali do díže. Když se od Olšan hli, také i nám podobně škodili,“ napsal po letech ve svých vzpomínkách Jan Zaoral z Lešan.

Obyvatelé před vojsky prchali do lesů, nejvíce do těch na Kocuřině. Možná proto, jako dík za Boží ochranu, je tu dodnes mnoho svatých obrázků, o které se lidé starají a obnovují je.

Po vyhrané bitvě se na Prostějovsko vydali Francouzi. „Na svatého Mikuláše přišli Francouzi na ležení od Slavkova a měli jsme jich po čtyřech mužích na kvartyrách. Byli to dobří lidé, jenom se přeukrutně báli otrávení a dycky dyž měli co jest, já jakožto chlapec musel jsem s nimi jídávat, ale nejprv já napřed musel jsem jést. Potom jich ubylo,“ líčí Jan Zaoral.

Mír po bitvě u Slavkova znamenal pro sedláky jen krátký oddech. Už za tři roky táhli spojenci opět na Napoleona. „A pořád ta vojna a bez přestání se honili sem a tam, až do roku 1812. To bylo profantů, fořponů, drv vožení do šanců do Holomouce, na práci na šancování Holomouce. Já jsem jezdil na profant a přijeda z profantu na fořpon, a z fořponu zas na profant a do Holomouce s drvama a palisátama, do šanců na práci, tihly vozit na šance,“ postěžoval si o několik desítek let později hospodář Zaoral.

Nejvíce se napoleonské války dotkly obyvatel Hané v samém závěru, mezi lety 1813 až 1815. „To posbírali, kde koho mohli, i ženatý. Kdyby měl sedlák třeba tři syny, všichni museli jít i čekanci, nezůstal žádný, krom toho, který byl chromý nebo hrbatý. Tenkrát Jan Málek byl hrbatý a honili ho. Měl taky jít šít do Štokravy,“ píše usedlík z Lešan.

Zatímco tehdy si sedláci oddechli, když vojáci zmizeli, na milovníky vojenské historie se lidé znovu těší. A oni se rádi vracejí. „Necelá stovka kilometrů pěšího pochodu nám ukázala krásu zdejšího kraje, ochotu místních lidí, ale hlavně soudržnost a kamarádství nadšenců do historie bez rozdílu věku. Všem bychom chtěli poděkovat za podporu. Příští rok se těšíme na viděnou,“ vzkazuje Martin Lomáz. (pam)

Slovníček web

Čekanec – branec, čekatel na odvod
Čtvrtník – majitel čtvrtiny lánu polí
Fořpon – povinnost vozit vojenský materiál
Laibgarda – tělesná stráž
Logr – tábor
Palisáty – palisády, zde ve významu klády ke stavbě opevnění
Pefél – rozkaz
Plezirovaný – zraněný
Profant – povinnost vozit zásoby, proviant
Šancování – opevňovací práce
Šašer – střelec

Poznamenání mé paměti, co jsem si (já Jan Zaoral) zapamatoval od dětinství:
V roku 1805 byla vojna u Slavkova. Rusi táhli k Slavkovu třema kolonama, a to jeden kolon táhl přes Sarasy a druhý táhl na Ptení a třetí k Plumlovu a to všecko horama k městu Slavkovu, kanony táhli po silnici císařské. Laibgarda s princem ruským, který zhynul ne v bitvě, ale v dědině Brankovicích u kováře, že ho tam měl ukrýt, když ho prosil, aby ho ukryl, umluvili se s jedním čtvrtníkem a zabili ho ve sklepě, ti táhli taky po silnici. Ale než se hli k městu Slavkovu byli v lográch na Olšanských trávníkách. Tam v okoličních dědinách v Olšanech, v Žerůvkách, v Bystročicích, v Lutíně a tak dále, ani nebudu jmenovat, co ještě dědin vyrabovali, ale ani střechy pokoje neměly, ty trhali a pálili. Dobytek brali, zabíjeli, pekli a vařili a co nemohli zužitkovat zaházeli. Peřiny párali, peří do povětří vypouštěli, do Božího daru srali, když chtěla která hospodyň chlíb píct, tak srali do díže. Když se od Olšan hli, také i nám podobně škodili. Na fořpon s nimi jezdili, a když s nimi sedlák na fořpon jel, tak se se svým dobytkem nevrátil. Sebrali všecko, vůz i s pacholkem. Doma co bylo všecko vyrabovali. Tak byli lidi nuceni ujíždět pryč, aby ostatní výživy nebyli docela zbaveni, tak ujížděli do lesů, kde kdo svý lepší viděl, ale přec nejvíc jich bylo ale přec nejvíc jich bylo jak z Ohrozimě tak z Lešan v lese za Ždětínem v jednom údolí, tak jmenovaný Kocuřina. Tam očekávali Božího ochránění, až se to všecko přežene. V dědinách člověka málo bylo viděti, každý se ukrýval a těm schovaným v té Kocuřině šel někdo s pefélem, aby se nehejbali. Až se to uhnalo, teprv šli zpátky domů. A tu jak přišli Rusi k Slavkovu, hned jich tam přivítal Bonapart, francouzský mocnář, naše vojsko dával na zad a ruský dobře zčesal, že nenechal ani muže jednoho naživě, krom toho, který se mohl ukrýt a utekl pryč. Ona vojna byla tenkrát Bonapart s naším císařem Františkem, a Rus šel na pomoc. Ale když šli Rusi k Slavkovu oni sobě dycky pravili, že jak vyhrají, když půjdou zpátky, že se osadějí v naší vlasti Moravě a taky, kdyby jim byl Bůh všemohoucí dal to vítězství, byli by mocně tady nás buď mečem vyhubili, anebo jak by se to stalo, to žádný neví; než sám Bůh všemohoucí to tak zařídil, že to tak přišlo. Pročež za to mu česť a chvála až na věky věkův, Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému v Trojici nerozdílnému a nejblahoslavenější Panně Marii.
Dále když šli Rusi zpátky plezirovaní moc, kteří mohli ještě do své vlasti jíti, ti již krotcí šli jako kuřátka. Již se až i sem francouzští šašeři pobliskovali. Zůstali tady v naší hospodě tři Rusi a nemohli skrz rány na nohách dále jít. Oni na peci v hospodě leželi, a oni šašeři, kteří přišli do hospody, však to byli sami zloději ti šašeři, hned se ptali, co to tam za lid na té peci je, ale lidi zapřeli, že to tam na noc jdoucí lidi jsou, protože měli útrpnost nad tema Rusama. Když přijeli šašeři, já jsem dělal stav u studně bez gatí. Jak jsem jich viděl, že přijeli před hospodu, hned jsem vylezl na hůru za komín, a tam jsem byl celý den bez jídla, jak jsem se jich bál, protože pravili, jak se sem francouzi dostanou, že nebudou žádného živit. Na sv. Mikuláše přišli sem Francouzi na ležení od Slavkova, a měli jsme jich po 4 mužích na kvartyrách. Byli to dobří lidé, jenom se přeukrutně báli otrávení a dycky dyž měli co jest, já jakožto chlapec musel jsem s nimi jídávat, ale nejprv já napřed musel jsem jést. Potom jich ubylo. Měli jsme jich po 1 muži a měli jsme mladíka jménem Matys Zabatys a ten se obával sám na kvartyře být.
Poněkud byl mír a zas táhli na Francouze. To bylo r. 1808. Bylo tady vojska, nemohl se ani pohnout. bylo ho ve stodolách. V zahradách si dělali ohně, vařili sobě sami. Oficíři ve světnicích, feldbébli a kapráli v chaloupce. Pro šaršu se vařilo v kuchyni a 60 mužů ve stodole, ti sami sobě vařili. To byl Tajčmajstr regement. Ti vypálili Ohrozim, Mostkovice a Smržice. Jak odešli dostali jsme regement Koburk. Ti tady leželi nějaký čas a pak všecko vojsko táhlo k Vídni. A pořád ta vojna a bez přestání se honili sem a tam, až v r. 1812. To bylo profantů, fořponů, drv vožení do šanců do Holomouce, na práci na šancování Holomouce. Já jsem jezdil na profant a přijeda z profantu na fořpon, a z fořponu zas na profant a do Holomouce s drvama a palisátama, do šanců na práci, tihly vozit a šance. V r. 1813., 1814 a 1815. to byly největší vojny. To posbírali, kde koho mohli, i ženatý. Kdyby měl sedlák třeba tři syny, všichni museli jít i čekanci, nezůstal žádný, krom toho, který byl chromý nebo hrbatý. Tenkrát Jan Málek byl hrbatý a honili ho. Měl taky jít šít do Štokravy. To bylo shonby a profantů, tu do Brna, tu do Litomyšle, tu do Chrudima, tu do Čáslavi, do Prahy, do Drážďan. U Drážďan byla vojna tuhá. Tam zhynulo mnoho lidí a potom u Lipska ještě víc. [Dle původní listiny, chované u Fr. Zaorala na č. 46 v Lešanech věrně opsal Jan Zbořil.]
Selský archiv VI/1907, s. 123 - 124