První, co si vybavuje, je šeď.

„Pro mě to byla doba šedých a oprýskaných zdí. Ale také lidské falše, která byla větší než dnes. Jde o chování lidí, které se dost výrazně měnilo podle toho, zda byli ve společnosti nebo doma, kde odhodili masku," vzpomíná a srovnává dnešní možnosti s tehdejšími.

„Tehdy, když jsme se stavěli proti kádrům, byli omezenější možnosti. Stačilo někde něco říct a už vám hrozilo vyšetřování. Dnes může opozice pracovat s daleko větším nasazením," říká aktivista, který zažil první shromáždění v roce 1989 v Prostějově.

„Byl jsem tehdy v Prostějově. S manželkou jsme tehdy našli po rodičích schovanou trikolóru. Mezi lidmi se dva tři dny po událsotech v Praze začaly šířit informace o demonstraci před radnicí, a tak jsme se připojili a trikolóru si připnuli. Byla tehdy velká nejistota, jak zareaguje státní moc, nikdo třeba nevěděl, jestli se nezačne střílet," popisuje prostějovské události Ivo Lužný a dodává, že některé lidi odvedli ze shromáždění přímo na vyšetřovnu.

„Byl mezi nimi i novinář Michal Šverdík," podotýká.

Ztratily se zábrany, zmizel vkus

Přestože je Ivo Lužný velkým kritikem předlistopadového dění, daří se mu najít také věc, která se od té doby zhoršila. I v tomhle případě se pozastavuje spíše nad lidskými než materiálními otázkami.

„Za to čtvrtstoletí se ztratily zábrany, zmizel vkus. To souvisí i s hodnotami a dodržováním pravidel. I tehdejší inteligence, byť potlačovaná, směřovala své konání k jakýmsi hodnotám. Ty však v současné době docela chybějí, včetně těch morálních," myslí si aktivista, který v devadesátých letech načas opustil politiku a vrátil se do ní až v roce 2010 coby člen Strany zelených. Na volební kandidátce se nacházel i při letošních komunálních volbách, kdy se zapojil do kampaně Změny pro Prostějov.

Měli by si zkusit žít v paneláku a ne ve zkonfiskovaných vilách

Ivo Lužný se vyjádřil i k otázce vypořádání se s minulostí. Podle svých slov nebyla úplně dostatečná. Rozlišuje však různé tresty pro předlistopadové funkcionáře a ne pro všechny by zvedl ruku.

„Nebyl bych pro zavírání. Ale od okresních funkcionářů výše se mělo dbát na to, aby byly nějak rozumně zastropované důchody. Vždyť o rentách, kteří mnozí tehdejší činovníci režimu pobírají, si běžní důchodci mohou nechat jen zdát," vyjadřuje se a podotýká, že se nemělo zůstat jen u důchodů. „Někteří stále žijí ve zkonfiskovaných vilách. Měli si naopak zkusit, jak si žije velká část důchodců a bydlet v paneláku. A ne v novém, ale v té takzvané socialistické králíkárně."

Na závěr se Ivo Lužný zamýšlí nad tím, proč je komunistická strana stále jednou z nejsilnějších v místní ale i celostátní politice.

„Je to specifikum českého národa. Všechno svádí na okolí, ale může si za to do značné míry sám, že se nepoučil z historie a nedokázal se vyrovnat s minulostí. Je to taková naše povaha, která se projevuje i tím, že se neradi necháváme poučovat od sousedních států a stejně tak neradi jednáme samostatně. Kdybychom se například v 90. letech poučili od Rakouska či Německa, byli bychom dnes někde úplně jinde," shrnuje své myšlenky.