„Tady na tom obraze je olomoucký chrám svatého Michala, tady zámek v Čechách pod kosířem a tady zase brodecký kostel,“ ukazoval malíř na svých obrazech.

Antonín Kovařík se narodil jako zdravé dítě. Ve dvou letech však onemocněl zápalem mozkových blan. Meningitida je obtížně léčitelná i dnes a za druhé světové války byli proti ní lékaři prakticky bezmocní. Pana Kovaříka připravila o sluch.

Snad proto začal už ve velmi raném věku malovat. Rodiče svého syna v této zálibě podporovali. Po základní škole se chtěl učit zámečníkem, ale pro neslyšící už nebylo v tomto oboru místo. Velmi brzy tedy nastoupil do práce jako kreslič v Agrostroji, kde také spolupracoval s propagačním oddělením. Když odložil redispero docházel v závodě do výtvarného klubu, kde se postupně učil malovat akvarelem, temperou a nakonec olejem.

Právě jeho oleje se zvláštní barevností svědčí o dokonale zvládnuté technice.

„Měl jsem učitele, který mi říkal abych se nejdřív naučil malovat kopie a pak teprve vlastní věci. Tak to nejdřív byly kopie, pak napůl kopie a napůl věci dotvořené. Teď už maluji jenom svoje představy. Je to pro mě jednoduché, techniku znám a umím namalovat to co chci,“ vysvětlil malíř.

Velkou školu mu také poskytují nejen galerie, ale také kostely, kde zkoumá techniku malby a způsob práce starých mistrů se světlem. Stejně jako u svého oblíbence Salvatora Dalího.

Netvoří podle určitého plánu. Často zpracovává okamžitý nápad nebo sen.

„To ale ne já, to Bůh. Dřív jsem měl všechno dopředu připravené. Teď už tak nepracuji,“ prohlašuje neslyšící umělec.

Svá díla vystavoval v Barceloně, Amsterodamu Praze Olomouci a dalších místech. Jeho obrazy jsou klenotem mnoha soukromých i veřejných sbírek.

Naposledy jeho obrazy mohli lidé vidět tento víkend právě v Brodku u Prostějova.

„Letos jsem vystavoval věci, které se váží k Brodku nebo okolí. Příští rok bych chtěl vystavit také obrazy, které nemají konkrétní motivy. Příští rok by mohla být výstava také v Brně, ale to se ještě uvidí,“ poznamenal Kovařík.

Nyní už zdaleka nemaluje tolik jako před lety.

„Už to musím rozdělit. Přes léto pracuji na zahradě a přes zimu maluji. Za zimu vytvořím tak deset obrazů. Dřív jsem vstal třeba v pět nebo v šest ráno, měl jsem chuť malovat a maloval jsem až třeba do druhého dne do rána. Teď už ne. Tak čtyři hodiny denně stačí,“ prohlásil malíř.

Ani zvelebování zahrady však pro něj neznamená, že by se vzdal umění. Zeleň, ale třeba i vnitřní schodiště domu doplňují fantaskní vázy s antickými maskami a další prvky dodávající zahradě i nenápadnému domku zámeckou atmosféru. Domek sám je totiž osobitou galerií svého tvůrce, kde se všechny složky výtvarného i užitého umění vzájemně doplňují. (pam)