Během jarní fáze epidemie Covid-19 v nemocnici bojovala zejména se strachem z nového viru a vyšší mírou improvizace.

Nyní? „Není vidět konec. Skličující je blízkost smrti, kdy přibývá těžkých pacientů, kteří se velice rychle zhoršují,“ svěřila se v rozhovoru pro regionální Deník.

Spíte trochu?
Spím málo. V hlavě se mi pořád všechno honí, organizace práce nekončí odchodem z nemocnice domů. Stále něco řešíme, i přes telefony. Poslední dobou mám pocit, že docházejí síly.

Zátěž je extrémní? Jste zkušená vrchní sestra s třicetiletou praxí…
Zažíváme něco mimořádného. Hlavně z toho pohledu, že pacienti jsou nároční a rychle se zhoršují. Na interně pracuji téměř 30 let, ale tolik těžkých případů v krátkém čase, to jsem nezažila.

Do první vlny koronaviru jste spadli rovnýma nohama. Na interně ve Šternberku byla náročná. Už to, že jste byli prvním lůžkovým oddělením nemocnic Středomoravské nemocniční, kde se prokázal koronavir u pacienta. Vzpomenete ještě na to?
Byl pátek 13. a ve čtyři hodiny odpoledne jsme se dozvěděli, že na otevřeném oddělení je covid. Přišel výsledek, že jeden pacient je covid pozitivní. Pacient, kolem kterého chodili všichni bez ochranných pomůcek. Interna se okamžitě uzavřela. Lidé, kteří tady byli, museli zůstat. Nevěděli jsme, co bude příští hodinu, druhý den. Čekalo se na hygienu, až přijede. Najednou byla nákaza tady. Co teď s tím? Jak se s tím vyrovnat? Nevěděli jsme, jak onemocnění probíhá, jestli jsme se taky nakazili a zda jsme to nedonesli domů. Měli jsme strach.

Co je horší: strach z neznámého na jaře, tehdejší improvizace? Nebo současná blízkost smrti, přesněji narůstající počty úmrtí s covidem, a to, že zatím není vidět konec?
Tehdy byl více strach. Dnes cítíme blízkost smrti, je to tak. Špatných pacientů stále přibývá a zhoršují se velmi rychle, během hodin, což je skličující. Trvá to dlouho a konec bohužel není vidět. Ano, overaly jsou obtěžující, je to v nich náročné, co máme pod nimi, můžeme po směně ždímat. Pohled na dušné pacienty, rychle řešit jejich převozy na intenzivní péči, ale kam je vůbec přeložit? To je velký nápor na psychiku. Navíc jsou to už i pacienti v našich ročnících. Ročnících rodičů mých sestřiček, kterých se to začíná dotýkat osobně.

Myslíte padesátníky, šedesátníky?
Jsme jen lidi. Emoce jsou velké. Udržet všechny v nějaké „pohodě“, je to složité.

Galerie: Péče o nemocné s covidem

S umírajícími se mohou blízcí rozloučit

Jste dobrý tým?
Na tom to stojí. Držíme pohromadě. Pomáháme si. Pořád se jistým způsobem improvizuje - ráno něco naplánujeme, na chvíli si vydechneme, jak je to dobře zvládnuté. A za dvě hodiny je všechno jinak, protože přijede pět sanitek s pacienty.

S kolika covid pozitivními pacienty jste se vy osobně „loučila“ za poslední dva týdny, kdy je nárůst počtu úmrtí s covidem v Olomouckém kraji opravdu velký?
Pět, šest.

Mohou se s pacienty, kteří odcházejí, rozloučit blízcí? Umožníte jim to?
Ano. Pokud si to rodina přeje, vytvoříme podmínky. Je to důležité. Snažíme se vyjít maximálně vstříc.

Bojím se Vánoc, dětem je ale upřít nesmíme

Působíte jako energický člověk, byť je znatelná únava, jak se zachraňujete, když máte pocit, že dál už to skoro nejde…
Potřebuji být chvíli sama. Mít chvíli klid. Zklidnit se. Rodina je pro mě velmi důležitá a vědomí, že vše zvládají i bez mé obvyklé pomoci, to je důležité. Jsou šikovní.

Stíháte vařit? I v době covidu jste maminka a manželka…
Někdy je prázdná lednice, když přijdu z práce, takže musím zase trochu zaimprovizovat, ale zvládám. Dokonce i peču. Je to pro mě forma relaxu. Do toho rekonstruujeme dům.

Je listopad a za chvíli jsou Vánoce. Myslíte na to?
Bojím se Vánoc. Na všechny to více či méně dolehne. Zatím nevidíme konec a v období adventu to bude psychicky ještě náročnější. Ale uvidíme, jak se bude epidemie vyvíjet, už se to přece musí zlomit. Dětem upřít Vánoce kvůli covidu nesmíme. Kdo potřebuje oddych, doma něco hoří, ví, že se domluvíme. Volno dostane. Vypomáhají nám kolegové z ostatních oddělení v nemocnici, máme šikovné studentky ze zdravotnických škol.

Solidarita lidí je menší

Cítíte, že zkušenost z letoška vás posílila? Právě jako tým?
Ano. To, čím jsme si prošli. Víme, že si musíme pomáhat. Když je někdo v karanténě, volá, že je negativní a už chce jít do práce. Na to, kolik máme pozitivních pacientů, máme minimum pozitivního personálu. To musím rychle zaklepat.

Řekl někdo, že chce jít na jiné oddělení? Že už covidový nápor nezvládá?
Ne.

Na jaře byla velká podpora zdravotníků v nemocnicích zvenčí. Lidé nosili buchty. Děje se to i u druhé fáze epidemie?
Druhá vlna je v tomto hodně jiná. Celkově je solidarita lidí menší.

Nedodržování opatření? Copak jsou tak složitá?

Přístup k dodržování opatření proti šíření viru je vlažnější…
To nechápu. Někteří si myslí, že jich se to netýká. Příklad: člověk, který covid bagatelizoval, mi pak volal vyděšený, že je pozitivní a co má dělat? Nejednou, když se ho to dotklo, obrátil. V jeho očích čtu strach. Takže to vysvětluji pořád dokola a stále se setkávám s nedodržováním základních opatření. Copak jsou tak složitá? Co po lidech vlastně chceme? Držet distanc, mít roušku, vydezinfikovat si ruce.. Z práce nakoupit a pak zůstat doma s rodinou.

Pomoci zachránit svět pouze tím, že budu doma na gauči…
Tak. Ať si tito nezodpovědní lidé oblečou overal a jeden den stráví s námi na oddělení. Vadí mi přístup části lidí, a to čím dál více. Čím více je těžkých pacientů…

Jste pro další zpřísnění opatření?
Ne. To vůbec není potřeba. Jaký přínos má zákaz nočního vycházení? Nevím. Apeluji na dodržování stávajících. Kdybychom se tak od počátku chovali, nemuseli bychom se bavit o úplném lockdownu. Nová omezení jsou důsledkem toho, že jsme nebyli zodpovědní. Musíme však zabrat, nesmíme polevovat, abychom to v nemocnicích zvládli, stávající situace není vůbec dobrá.