Po maturitě na prostějovském gymnáziu jste začala pracovat jako kopistka a později mladší konstruktérka ve Stavoprojektu. Jak jste se dostala k dětem?

V roce 1953 mi zemřel tatínek, který vlastnil za první republiky zeměměřickou kancelář, ale po znárodnění o ni spolu s dalším majetkem přišel. Měla jsem zrovna před maturitou a najednou jsme zůstaly s maminkou a mladší sestrou na všechno samy. Abychom se uživily, začala maminka, která milovala aristokracii, šít trenýrky. A já jsem sen o vysoké školy vyměnila za práci ve Stavoprojektu, kde jsem pracovala pět let.

Při prověrkách po mně chtěli, abych si udělala průmyslovou školu, ale mně nikdy nešla matematika, tak jsem si vybrala Střední pedagogickou školu v Přerově. Když jsem ji ukončila a šla si hledat práci, narazila jsem na školském úřadě na komunistu, kterému kdysi můj tatínek řekl, co si o něm myslí.

Vypadalo to, že na práci budu moct zapomenout, ale pomohl mi jeden kolega z divadla, který se přimluvil u tehdejšího krajského národního výboru. Získala jsem místo vychovatelky v internátě Střední průmyslové školy oděvní v Prostějově, a protože jsem si musela doplnit vzdělání, vystudovala jsem na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého učitelství pro první až pátý ročník základních škol.

Po mateřské dovolené jste pracovala na Zvláštní škole internátní v Čechách pod Kosířem, kde jste učila tělesnou a výtvarnou výchovu.

Bylo to nádherné období. Uvědomovala jsem si, že tyto děti komunikují jinak, a proto jsem se zaměřila na pohybovou a výrazovou stránku. Učila jsem je výtvarnou výchovu a jako ateliér jsem si vybojovala skleník na zámku. Vzpomínám si, že jedna holčička od nás se s mozaikou ze sádrových kachlí dostala do mezinárodního kola soutěže Děti, mír a umění.

Doktor Jaroslav Nečas dotáhl výtvarnou výchovu k dokonalosti a slávě, ale ta mu byla uloupena. Učila jsem také tělocvik, ale to mi bylo málo, a tak jsem s dětmi začala nacvičovat baletní představení. Děti tou hudbou strašně zkrásněly a zvedlo se jim sebevědomí. Tančila s námi například i hluchá holka, která cítila chvění podlahy. Představení jsme hráli pro všechny školy z Prostějova.

Na představení jste sama šila i kostýmy.

Bylo jich více než sto. Například paruky jsme vyráběly z vaty. Když jsem šla učit do Plumlova na Lidovou školu umění výtvarný a literárně dramatický obor, vzala jsem je všechny s sebou. A dodnes se kostýmy používají.

S dětmi jste nacvičila celou řadu představení jako Letem světem, O bílém princi a krásné Šírín nebo Z pohádky do pohádky. Které z nich bylo nejnáročnější?

Nejnáročnější i nejúspěšnější byl balet Z pohádky do pohádky, ve které společně s dětmi tančili i učitelé a vychovatelé. Bylo to něco úžasného, protože děti viděly, že na zkouškách se chovám rovným způsobem k nim i k jejich učitelkám.

Stalo se vám, že některé děti nechtěly spolupracovat?

Měli jsme jednoho problematického chlapce, který třeba neměl problém uhodit vychovatele. Jednou při zkoušce tak zlobil, že jsem se neudržela a dala mu pohlavek. Byl o dost vysoký než já a já jsem najednou dostala strach, co udělá. On prásknul dveřmi a odešel. Ostatní mi říkali, že nemám rozum, že mně mohl něco udělat. Pokračovali jsme ve zkoušce a on za mnou za nějaký čas přišel a zeptal se mě, jestli se ještě zlobím. Řekla jsem mu, že ne, a zeptala se ho, proč mi to nevrátil. A on mi na to řekl: Proč? Vždyť vy nás máte ráda.

Na svém kontě máte za pedagogickou činnost řadu ocenění a vyznamenání. Na konci března jste dostala z rukou ministra nejvyšší možné vyznamenání, které se uděluje pedagogům. Dá se vůbec říct, kterého vyznamenání si nejvíce ceníte?

Nejvíc si cením lásky dětí, kterou mi dávaly. Ke všem jsem byla rovná.

V lednu jste oslavila osmdesáté narozeniny, ke kterým jste dostala od svých přátel originální dárek: památník, v němž vám desítky osobností děkují za to, že vás poznaly.

Vznikl díky nápadu přítelkyně Dáši Roháčkové, která ho dala za pomoci přátel dohromady. Je v něm pochvala i kritika, ale největším překvapením pro mě bylo, že to přede mnou utajili. Já mám i velké přátele napříč spektrem politických stran. Zásluhou Pavla Andrše jsem se stala čestnou členkou Koruny české, s Josefem Augustinem mám stejný vztah k monarchii a dokážu se s ním dlouhou bavit na téma duchovno, s Alešem Matyáškem řeším každý čtvrtek při práci v kostele sv. Jana Nepomuckého otázky bible a Miladu Sokolovou musím obdivovat za její neutuchající elán a to, že se i přes starosti a zklamání angažuje pro Prostějov. A myslím si, že památník je dar, který v budoucnu nikdo jen tak nedostane. 

Eva Suchánková

Narodila se 12. ledna 1935 v Olomouci, ale celý život žije v Prostějově

Vystudovala Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově, Střední pedagogickou školu v Přerově se zaměřením na mateřské školy, na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci učitelství pro 1. – 5. ročník základních škol, loutkářskou katedru DAMU v Praze

Pracovala kopistka a později mladší konstruktérka ve Stavoprojektu Prostějov

Dělala vychovatelku v internátě Střední průmyslové školy oděvní v Prostějově

Od roku 164 pracovala jako učitelka tělesné a výtvarné výchovy na Zvláštní škole internátní v Čechách pod Kosířem.

Na Lidové škole umění v Plumlově učila výtvarný a literárně dramatický obor, který na této škole založila s pomocí jejího tehdejšího ředitele

Z její iniciativy v Plumlově brzy vzniklo Divadélko v podzámčí

V roce 1990 založila společně s Annou Zachovalovou Divadelní spolek Historia

Od roku 2008 je nedílnou součástí Historie i Kloboukový klub, který vznikl rovněž z její iniciativy