Spousta z nich je však různě po výstavách. Každý rok v muzeu kočáry přibývají. „V Ostravě se například našel nedokončený barokní kočár při stavbě domu, v Opočně zase našli na půdě Omnibus pro dvanáct lidí, předchůzce linkového autobusu,“ prozradil Václav Obr.

Ideou jeho muzea je kočáry zachránit pro příští generace, aby i ony poznaly, že Česká republika je kolébkou řemeslníků a vynálezců. V rozhovoru pro Deník přiblížil, jak se Muzeum kočárů stalo jeho smyslem života.


Jak jste se k opravě kočárů dostal a kdy vznikla myšlenka vybudovat tematické muzeum?

Vlastně náhodou. Kdysi jsme měli s bývalou manželkou koně a chtěli jsme vyzkoušet zápřah. Dostal jsem se k jednomu staršímu kočáru a chtěl ho opravit. Žádný z řemeslníků mi neuměl pomoct, tak jsem to začal zkoušet sám. Práce se rozrůstala a v místě bývalého bydliště v Mostkovicích prostory nestačily, tak jsem si pronajal dílnu na zámku v Plumlově. Tam jsem pracoval asi deset let. Kočáry začaly přibývat, já jsem je opravoval a veřejnost o to měla velký zájem. Tehdy jsem zjistil, že republika muzeum kočárů nemá.


Proč tedy Muzeum kočárů nestojí v Plumlově?

Žádal jsem tenkrát starosty obcí o poskytnutí místa. Měl jsem tři aspekty výběru – rovinatý terén, historická hloubka místa a příval turistického ruchu. To nebylo vůbec jednoduché. Jsem řemeslník, vyučený instalatér. Mnoho starostů mi nevěřilo. Neměl jsem kapitál ani firmu, měl jsem jen ruce a kolektiv řemeslníků. Hledání trvalo pět let. Na podzim roku 2005 jsem se setkal s tehdejším starostou Čech pod Kosířem Zdeňkem Maderem a ten mi nabídl pozemek po bývalé historické továrně. S kamarády jsme tak mohli začít stavět. Tehdy jsem se sešel také s tehdejším hejtmanem Ivanem Kosatíkem. Díky němu nás začal podporovat také Olomoucký kraj, tím se zlomila nedůvěra a několik starostů volalo s tím, že by chtěli muzeum u nich. V začátcích nám pomohlo a stále pomáhá hodně lidí, firem i spolků. Ti jsou zde postupně vytesáváni do žulové desky, jak jsem jim to slíbil. Základní kámen muzea byl položen 17. listopadu 2006.

Jak jste se dostal k dalším kočárům?

Měl jsem kamaráda Marka Babince z Prostějova s autodopravou. Jezdil jsem s ním, rozdával jsem kontakty a shromažďoval staré kočáry. Nabídl jsem Plumlovu výstavu kočárů při otevření zámku, další stály v Náměšti na Hané nebo v pronajatých stodolách. Když jsem na Plumlově restauroval kočáry, napadlo mě to ukázat veřejnosti. Tak vznikl v roce 2008 Josefkol. Tehdy tam se mnou bylo asi šest řemeslníků a navíc pršelo. Někdo se nám tam smál: „Chlapi, co tady v dešti blbnete?“ Dnes je to deset let stará tradice, která patří mezi ty největší Olomouckého kraje a navštěvují ji tisícovky lidí. V Evropě nemá obdoby, každý rok představuje jiné století.


Máte nějaký vysněný kočár?

Já jsem byl asi v roce 2007 v Automuzeu Praga pana Příhody, kde jsem viděl fotografii jednoho nádherného kočáru. To jsem si řekl, že bych si jednou přál vidět ho na vlastní oči. A vidíte, dnes tu ten kočár máme. Je to ten největší, pohřební kočár, který byl v roce 2009 nazván nálezem největšího koňmi taženého pohřebního vozu na světě. Pochází z dílny plzeňského stavitele kočárů Václava Brožíka a našli jsme ho díky našim návštěvníkům, kteří jej viděli zazděný v průjezdu lidového domu v Napajedlech. Nejkrásnější a nejdražší kočáry jsou právě ty pohřební.

Kolik oprava kočárů stojí a jak dlouho trvá?

To je těžké, většinou se to pohybuje od desítek tisíc korun i do několika milionů. Průměrná oprava kočáru trvá asi jeden a půl až dva roky. My většinou děláme dva současně, aby mělo muzeum každý rok jeden nový. K tomu používáme jen přírodní materiály, specialitou je pak kočárové linoleum.

Muzeum právě rozšiřujete. Kdy budete hotoví?

Ano, kvůli největšímu kočáru se musela budova přizpůsobit. Poté bude průhledným atriem vidět z vrchního patra na kočáry v přízemí. Záleží i na financích. Nejzazším termínem je ale 11. červenec 2019, to uplyne deset let od otevření první části muzea.

Autorka: Kateřina Pětrošová