Po příchodu ke kolejím před sebou vidím stříbrnou vlakovou soupravu. To ještě nemám tušení, co tento tři sta tun těžký a sto šedesát pět metrů dlouhý kolos ukrývá.

Po chvilce se nás schází u vlaku menší skupinka. Vypadá to, že se připojím ke skupince prostějovských policistů a školáků.

„To bude zajímavá výprava,“ říkám si při vstupu do prvního vagonu, kde na mě hned dýchla zvláštní atmosféra. O chvíli později oceňuji, že se nás ujímá autor celého projektu Pavel Tuma.

Ten je našim průvodcem po celou dobu a já jsem za to velmi rád. Nejen, že nám na začátku řekl něco navíc o plánovaných projektech, ale zaujal mě i jeho osobitý přístup ke skupině.

„Ty jo. Ten člověk to musel všechno říkat snad už milionkrát, ale pořád na něm jde vidět nadšení,“ pomyslel jsem si po chvilce vyprávění.

To už nás ale zavedli do prvního kinosálu. Během filmu se rozhlížím a s otevřenou pusou doslova sleduji provedení vlaku.

Můj úžas umocňuje zvednutí plátna, za kterým je ukázka reálného prostředí z dokumentu. Tak se to opakuje ještě několikrát, kdy procházíme barem, vězením, nemocnicí nebo obydlím závislých lidí.

Skupinka studentů se ze začátku snažila dělat legraci, ale po chvilce sleduji, že jim úsměv na tváři přešel a vše jen bedlivě pozorují.

„To je aspoň prevence. Ne jako ty nudné přednášky, co jsme my ve škole absolvovali. Vlak by měli navštívit všechny školy,“ honí se mi hlavou.

Více jak hodinová procházka soupravou utekla jako voda a jsme na konci. Pavel Tuma se s námi loučí, dětem rozdává za odměnu banány a já se vracím zpět do redakce plný nových zážitků a emocí.