Prostějovský časosběrač sbírá uznání na sociálních sítích. Podívejte se

Co obnáší pořizování časosběrných videí a jak se vlastně zrodil „Prostějovský časosběrač", to prozradil Deníku Michal Marek.

Co Vás přimělo k tak netradiční zálibě?

S časosběry, neboli timelapsy, se na internetu v posledních letech tak trochu roztrhl pytel. Když jsem viděl víc a víc videí tohoto typu, byl jsem z některých nadšen. Časosběr je podle mě tak trochu žánr na pomezí. Není to ani video, ani fotografie. Možnost zachytit atmosféru místa v pohybu, zhutnit několik desítek minut či přímo hodin do krátké chvíle mě fascinuje. Časosběrné video vlastně názorně ilustruje rčení „jak ten čas letí".

Jak dlouho se touto aktivitou zabýváte?

Svou první akční kamerku, na kterou záznamy pořizuji, jsem si pořídil před rokem a půl. Teď už mám dvě a pořád mě baví přicházet s novými a novými nápady. Činnost je to z podstaty věci časově náročná, některé noční záběry vznikají až šest hodin. Kamerku samozřejmě není možné nechat jen tak někde stát bez dozoru, to by mi moc materiálu nezůstalo. A každou chvíli bych musel kupovat nový aparát. Letos v létě jsem pracoval na svém zatím nejrozsáhlejším projektu – Nočním prostějovském časosběru. Byla to velmi zajímavá zkušenost, nejdřív jsem si myslel, že při těch hodinách čekání budu poslouchat hudbu, nebo třeba nějakou audioknihu, ale nakonec jsem spíš jen tak stál a prohlížel si to místo, přemýšlel o něm, všímal si na něm věcí, kterých si člověk běžně ani nevšimne, protože nemůže. Příliš spěchá. Čas od času za mnou někdo přišel a živě se zajímal o to, co dělám. V jednu v noci to ale někdy byly velmi problematické rozhovory. Hlavně v pátek.

Co všechno s sebou nese pořízení jednoho videa?

Určitě je ze všeho nejdřív potřeba nápad, co vlastně natočit. Pak cesta na lokaci, hledání správného úhlu, zkoušení záběru a modlení se, aby vydrželo počasí. Když je kamerka nastavena, stačí ji spustit, nelézt do záběru a snažit se o tom samém přesvědčit i náhodné kolemjdoucí. Nastává fáze čekání a doufání, že neselže technika. Kamerka dělá fotky, třeba každé dvě sekundy jednu. Takto vznikne za hodinu minuta záznamu. Fotky se pak v počítači softwarově spojí do videa. Vlastně, do důsledku bráno, každé video, každý film, se skládají z několika (většinou 30 či 24) snímků, které nám před očima proběhnou za sekundu, takže se nám zdá, že se věci hýbou. Člověk je v tomhle tvor lehce oklamatelný.

Na jaké největší úspěchy jste v tomto ohledu pyšný?

Těžko mluvit o úspěších, dělám to jen tak pro radost. Těší mě, že se mé časosběry lidem líbí. Především ty prostějovské, protože jsem lokální patriot a Prostějov mám moc rád. Mám dobrý pocit z toho, že můžu ukázat své rodné město i mimo region. To se právě asi nejvíc podařilo v případě onoho zmiňovaného Nočního prostějovského časosběru, který se v září dostal i do televizního vysílání. S chutí jsem ukázal Prostějov v jiném světle, než je obvyklé. Píše se o nás většinou jen když se srazí auta na dálnici, nebo odstoupí primátor. To bych čas od času rád změnil. A to bych taky považoval za svůj největší úspěch.

Co máte na časosběru nejraději?

Baví mě být na tom místě, tiše ho vnímat, zastavit se, zpomalit myšlenky a poznenáhla odhalovat jednoduchou pravdu – totiž že skoro na všech místech je něco zajímavého, magického, všechna místa mají svou atmosféru, svůj příběh, svůj význam a svou krásu. V případě mého rodného Prostějova to platí dvojnásob.

Jak byste se rád ve své tvorbě rozvíjel?

Časosběry jsou pro mě relaxací a zábavou. Nemám v tomto směru žádné ambice, pokud mě budou bavit i nadále, zůstanu u nich, ale žádné plány si nedělám. Pár nápadů ale mám, rád bych kupříkladu trošku zmapoval kulturní památky Prostějovska. Je až k nevíře, kolik různých božích muk, krucifixů, kapliček, soch, domů a vůbec staveb všeho druhu zde v regionu máme. Člověk se leckdy dozví i spoustu zajímavého. Například na sklonku léta jsem natáčel sochu, kterou najdete před jednou z prostějovských cukráren. Zjistil jsem, že zobrazuje pannu Marii Karlovskou, která je patronkou těhotných žen. Když se pozorně podíváte, uvidíte, že socha má skutečně bříško (a v něm Ježíška). Taková zjištění mě dovedou vždycky potěšit a myslím, že pár let se tady v Prostějově tímto způsobem ještě bavit dokážu. Vždycky je co objevovat, i na místech, kde jsme byli stokrát. Ať už s kamerou, nebo bez ní.

Čím je Prostějovský časosběrač v běžném životě?

Jsem učitelem angličtiny na Gymnáziu Jiřího Wolkera. A můžu říct, že spokojeným učitelem. Práce s mladými kreativními lidmi, kteří jsou plní nápadů, mě baví a společně s cestováním, knihami, vařením a psaním je to můj velký koníček.